Úvaha listopadová spojená s prokletím
Mileniálům to už neříká prakticky nic, kdežto nám, dětem dvacátého století, není 7. listopad lhostejný. Je to výročí politického převratu, který zásadně zasáhl část planety a bohužel i Češi a Moravané, jakož i Slováci museli pětačtyřicet let zakoušet důsledky toho, co se stalo před na den sto lety.
Shodou okolností jsem byl ten den v Portugalsku na služební cestě. V hotelovém pokoji visel obraz. Byl na něm výjev vpravdě bojový: krajina posetá postavičkami v pestrých oděvech a z blízkosti do sebe šili puškami. Krev tam pan malíř nemaloval, oni tam byli postaveni jako figurky do šachové hry. Kdyby ale ten obraz ožil a někdo zvolal Pal a oni zmáčkli spoušť, podle toho, jak byli nastaveni, musela by půlka padnout hned a další čtvrtka za chvíli.
Díval jsem se na ten obraz a myslel na sedmý listopad a na to, co následovalo. Netuším, jaký bitevní výjev zobrazoval. Jen jsem viděl lidi jdoucí na smrt kvůli něčemu, co je dnes zapomenuto a nemá žádný význam. Kolik takových výjevů se odehrálo v devatenáctém, a což teprve ve dvacátém století. Ruská revoluce byla jeden z nich. Přinesla mrtvé. Miliony mrtvých. Nikdo je nespočítá, historici se dohadují v řádu desítek milionů. Dnešní generace, jistě i ruská, o těch událostech dohromady nic neví. Zvláštní je, že podle dobových svědectvích o tom nevěděli nic moc ani účastníci. Cosi se někde stalo. Kdosi cosi vymyslel a způsobil.
Z toho pak jsou ty miliony mrtvých.
K tomu dodám jen svoji mantru, která se ke stému výročí ruské revoluce hodí: Za vše dobré co je na světě vděčíme přírodním vědcům a technikům. Za vše špatné, co na světe, je můžeme proklínat filosofy, kněží a politiky.
Budiž proklet datum 7. listopadu jako zvěstovatel poroby a hrůzy. A s ním budižte prokleti všichni, kdo jste to realizovali a zkoušíte realizovat až po dnešní časy, amen.
Čtěte
digineff.cz. Navštěvujte
facebook.com /Digineff.cz
Návrat z Cascais
V neděli jsem odjel na služebku do portugalského Cascais a včera jsem se vrátil. Pejskové byli sami doma, Ljuba byla v práci. Přišel jsem domů a pejskové skákali a radovali se a vlnili se kolem mě. Nenapadlo mi vyčítat: kde jsi byl, pacholku? Jak to, že jsi nás tu nechal samotné tak dlouho? Pak jsme šli na noční procházku kolem našeho satelitu a vrátili se domů.
Nic mi nevyčítali. Mohl bych jim slíbit: pejskové moji, už nikdy nikam nepojedu!
Oni by mi to ale stejně nevěřili, tak jsem to raději nevyslovil.