Čas dále plyne a do určité míry je ve prospěch Andreje Babiše. Politická činnost Osmi zoufalců připomíná neskýtá povzbudivý pohled. Lidovci se sblížili se Starosty a tahle dvojka zase s Topkou, ale společný klub nesestaví – měl by třiadvacet poslanců. V sociální demokracii to vře a byl bych zvědav na bookmakera, který by vsadil na to, že se bude sjezd konat až v dubnu. Tedy, možná bude, ale hlavy se nejspíš pokutálejí už dřív a k veslu se zřetelně sune sestava známá z Lánského puče. Tihle předáci vykopnutí Bohuslavem Sobotkou se už v minulosti vyslovovali proti užitečnosti strategie, založené na kriminalizaci Andreje Babiše. Události jim daly zapravdu, na koni sice nejsou, ale nohu ve třmeni už mají. Zpoza zavřených dveří ODS sice tak silné skřípání nezaznívá, nicméně se často hovoří o postavě Václava Klause jr. a ten rozhodně není s profesorem Fialou ve shodě. Čas tedy plyne, hlavy vychládají a rodí se v nich všelijaké nápady.
Hon na čarodějníky
Víme o tom málo, jen z médií, ale není ta vlna harašivých skandálů podobná honu na čarodějnice? Čtu že britský ministr obrany rezignoval, protože prý sahal před lety novinářce na koleno. Čtu to takto: dneska může kdokoli ženského pohlaví obvinit kohokoli mužského pohlaví z čehokoli a ten raději hodí ručník do ringu, protože dokazovací povinnost je na straně obviněného. Pořád doufám, že tohle všechno je jen mediálně nadsazené, všechny ty zprávy o sex-blbnutí v Americe a teď i v Anglii. Kéž by to bylo jen obvyklé mediální zveličování, ale nejasně tuším, že je to šílená pravda... Dívám se na to s velkými obavami, protože tohle blbnutí může mít vážné dopady na vztahy mezi muži a ženami. Sexuologové a sociologové by se k tomu mohli vyjádřit, ale nejspíš se budou bát.
Jakmile se vyhlásí hon na čarodějnice, přestávají žerty a nastupuje hrůza.
Už podeváté táhl Prahou průvod strašidel. Je to skělá akce, strašidýlka mají souvislost s Muzeem strašidel v Mostecké ulice a základnu mají v Muzeu alchymie na Janském vršku. Obvykle, tedy i včera, pak táhnou od Prašné brány přes Staroměstské náměstí na Malostranské náměstí. Už potřetí jsem šel s sebou a fotil spolu s posluchači mé fotografické Dílny.
Šla s námi paní Strašidýlková s pejskem, tuším, Dorinkou. Je to cesta dlouhá, dosti únavná, protože se pořád stojí a něco vykládá (o pražských strašidlech, je to tak trochu putovní encyklopedie pražského děsu) a nakonec jsme spočinuli u stolu v útulných prostorách nahoře na tom Jánském vršku. Dorinka seděla na lavici vedle své paní.
“Smí do postele?“ zeptal jsem se.
Paní Strašidýlková přikývla. Pak dodala:
“Mám tři.“