Lithium a Indiáni
Inženýr Jaroslav Hanák je bezpochyby úctyhodný muž a v roli prezidenta Svazu průmyslu a dopravy je jistě na svém místě. Jeho rozčilení nad tím, že se z lithia dělá politika, ale na místě není. On říká: Ve světě je zvykem, že když k něčemu přijdu a zapíchnu tam vlajku, tak mám právo první těžby. To snad platilo v devatenáctém století v Africe někde mezi Hottentoty, ale i ti Indiáni se bránili, když jim běloši chtěli těžit na jejich lovištích. V téhle době není nic, co by nebylo politikum a tudíž politkum je i koncept zapíchnuté vlajky. Ono jak kde, ve světě. Čtu ve Wikipedii, jak je to s tou norskou ropou: zásadním hlediskem je udržet těžbu těchto zdrojů plně pod kontrolou Norska - což znamená v maximální možné míře vyloučit vliv nadnárodních světových koncernů v této oblasti. A musí být výtěžky z těžby ropy a zemního plynu využity na pevnině k investicím, které by sloužily zemi i v době "ponaftové".
Tak tomuto bych rozuměl, kdežto princip vetknutí vlajky do země doposud v rukou divokých kmenů je mi poněkud proti mysli. Sympatičtější je mi postoj Indiánů. Ovšem nejvíc těch Norů, že.
Po návratu domů nastal důkladný skening. Zvláště pak Nora mě zkoumala centimetr po centimetru. Jestlipak si vzpomněla, že Sáru už jednou potkala – v Olešku na louce? Tehdy ji přijala celkem vlídně. Zato Gari ji tam vylekala svým zavrčením. Ale ona to Gari myslela dobře. Mládež dlužno vychovávati, zvláště pak takhle mrňavou mládež, aby ji snad nenapadlo válet se pánovi na klíně a dokonce tam usnout!