Škoda, že se už netočí pokračování seriálu Ano, pane ministře a Ano, pane premiére. Také profesor Parkinson by si při pozorování procesu brexitu užil.
V podstatě jde o to, že nikdo nemá ani chuť, ani kompetenci rozchod skutečně realizovat. Britové chtějí vyhodit polské instalatéry (a pak budou zkoumat, zdali polské instalatéry plně nahradí instalatéři z Bangladéše) a nehodlají do unie už dávat žádné peníze, zato chtějí obchodovat na unijním trhu. Unie nechce svoje instalatéry obětovat, potřebuje britské peníze a přístup na trh pokládá za nůž na britském krku, přičemž nechce o britský trh přijít. Přitom všem běží dvouletá lhůta – od letošního března. Po ní, i když nedojde k dohodě, nebude Británie v unii. Ale co bude potom? To nikdo neví.
Před nedávnem jsem strávil týden ve Skotsku. Nejednou jsem tam zahlédl známé cedule typu Postaveno za přispění Evropské unie. A v tom to vězí. Princip je přerozdělování a regulace. Koncepce, natož pak principy demokratické kontroly a obměny, to chybí a bude to chybět i nadále, protože na tom nemá nikdo ze zúčastněných zájem.
Venku se pejskové tváří, že jim déšť nevadí. Zato doma se o mě otírali, Gari z jedné, Nora z druhé strany. Obě útočily na mé nohavice a snažily se přetvořit suché kalhoty na mokré a to se jim velmi rychle podařilo. Stížnosti? Nemám na ně nárok. Podzim, to je doba mokrých psů, nezávisle na tom, že astronomicky vzato podzim ještě nezačal. Bude to tedy pořád tak.