Těžko předjímat, jak se Česko zachová. Maďarská a polská reakce předvídatelná je. To jsou země zvyklé vzdorovat vrchnosti i se zbraní v ruce. Vždyť i francouzský spisovatel Jules Verne ve svém Novém hraběti Monte Christo glorifikoval Matyáše Sandorfa, uherského bojovníka proti rakouské nadvládě. U nich se podvolení dá těžko předpokládat. U nás bude v tu dobu vrcholit předvolební boj. Hlavní díl unijní agendy má na svých bedrech sociální demokracie, která čelí nebezpečí katastrofálního volebního výsledku. Bohuslav Sobotka se ani nepokusil následovat chytráctví Slovensko, které z přidělených migrantů převzalo šestnáct lidí a má (prozatím) od nějakého Avramopulose pokoj. Avramopulosovo ultimátum přichází v hodinách, kdy v Káhiře umírá žena, napadená islamským teroristou. Věcně to nemá s nějakou migrací absolutně nic společného. Politika však má i jiné složky než věcné a racionální. V určitých dobách převládají prvky iracionální, pocitové. Podškrtnuto, sečteno, na podvolení není u nás ta nejlepší atmosféra.
Stoupenci podvolení mají jeden hlavní argument: že jsme se k něčemu zavázali a je neslušné tomu pak vzdorovat. Háček je, že jsme s Lisabonskou smlouvou souhlasili (ratifikoval ji v listopadu 2009 Václav Klaus), podpořily ji všechny parlamentní strany s výjimkou komunistů, ovšem s vizí, že bude sloužit k obecnému prospěchu celého kontinentu, k rozvoji Evropy. Budování severojižní vysokorychlostní železnice, ano, to je vize, jíž lze snadněji dosáhnout společnou silouo. Tady ale nejde o to něco budovat a vytvářet. Tady jde o zakrytí následků něčí neschopnosti. Kvóty, prosazované mechanismem z Lisabonské smlouvy odvozeným, jsou ale náplastí na neschopnost hájit hranice Schengenského prostoru před masivním přistěhovalectvím a před infiltrací teroristů.
Ve věci uprchlíků se používá příměru s děravou střechou – a že všichni nájemníci mají povinnost i slušnost pomáhat vyplaveným. Příměr kulhá v tom, že se vyplaveným pomáhá redistribucí záplavové vody do míst doposud suchých, místo aby se opravila střecha.
Je to věru složitá věc a jasných je v ní jen málo prvků. Jeden je ovšem zřetelný: že roste nedůvěra mezi východní a západní částí Evropy. My jsme prezentováni na Západě jako banda nevděčných sobeckých parazitů a nám se Západ čím dál víc ztrácí jako vidina, jako cíl, jako meta. Trefně napsal ekonom Pavel Kohout: Vraťte mi můj Západ, povzdechl si ve své úvaze.
Myslím na to několikrát denně.
Gari se vrhne k misce, blízne jednou, blízne dvakrát… a pak znechuceně odvrátí hlavu.
Nevyznám se ve psích chutích. Ono taky, jak který pes. Gordon měl rád pivo, Bart melouny. Gari i Nora mlsají kedlubny. Ale určitě a dozajista milují krmení pro rybičky.
Vpodvečer jsem krmení přesypával z pytle do krabice a kousek jsem rozsypal na podlahu v garáži. Na pejsky tam čeká náramné překvapení. Gari, tu bude jiná pochoutka než nějaké pitomé zbytky borůvkového cukru! Ale prozrazovat ti to nebudu. To musíš najít sama.