Doposud závisí složení polské Nejvyšší soudcovské rady na aktivistických grémiích a samotných soudcích. Institut těchto grémií hodně připomíná ideu reformy prosazované Hanou Marvanovou, kdy by dohled nad veřejnoprávním rozhlasem a televizí byl svěřen aktivistickým společnostem mimo dosah volených orgánů. Ano, toto je koncept korporativistický a o nic jiného než o korporativismus založený na nedůvěře v demokratické uspořádání takzvané občanské společnosti nejde. Teď došlo k dílčí změně a to je obecné pozadí celého boje o polské soudnictví.
Tato polská korporativistická grémia stačila po prohraných volbách levice vyměnit klíčové posty v soudnictví. Právě tento svévolný akt inicioval současnou reformu: podle nového zákona by v Polsku byla rozhodující rada složená jednak ze zástupců volených parlamentem, jednak ze soudců. Předsedy soudů nižších stupňů by jmenoval ministr spravedlnosti, asi tak, jak se to děje skrze prezidenta v České republice. Střízlivě uváženo, k rozčilení není zřejmý důvod. Problematická je ovšem ona pasáž justiční reformy v Polsku, podle níž by soudci nejvyššího soudu byli odvolatelní. Tím by skutečně o významný díl své nezávislosti přišli – a u nás neodvolatelní samozřejmě jsou.
Důvody tudíž nejsou ani tak věcné, jako spíš ideové. Nová polská vládní garnitura je evropské levici proti mysli a ta jí jde po krku, ber kde ber, záminka se hodí jakákoli.
Levicový korporativismus, to je onen mor, který se šíří v západní Evropě pod vznešenou firmou Občanské Společnosti a pod praporem Evropských hodnot. Profesor V.V. Štech rád říkal, že když má biftek adjektivum, je to vždycky karbanátek. Analogicky, když má demokracie adjektivum, je to vždycky diktatura. My jsme to poznali v lidové demokracii. Liberální demokracie k tomu stavu – zdá se – nezadržitelně klouže. Začíná to ochromením svobody slova a vynucením jediného správného názoru.
Mimochodem, všimli jste si, že u nás nejcitovanější americký deník je Washington Post a nejcitovanější britský deník je Guardian, jeden jako druhý levicový aktivistický plátek?
Odhodlala se Ljuba. Vyveze je autem k louce a budou vždycky tak daleko, aby vzdálenost byla v dosahu. Moudré to rozhodnutí. Nepočítalo ale s tím, že nahoře v mracích je očíčko a to má k disposici měřítko a kalkulačku. Očíčko sledovalo, jak daleko se Ljuba ocitla a kde jsou pejskové a v kalkulačce byla konstanta rychlosti běhu a sotva se Ljuba s pejsky dostala za limit, očíčko mrklo a svatý Petr zatáhl za splachovací řetízek.
Domů se vrátili vodníci. Upřímně, jinak to dopadnout nemohlo a Ljuba s tím počítala. Ví přece, jak to na tomhle světě chodí (a prší)-