Co je ovšem podstatné je to, do jaké míry výkup nebo nevýkup prasečáku změní situaci lidí, kteří jsou v sociální pasti v důsledku náležitosti k cikánské komunitě. Je mnoho důvodů k obavám, že prasečák nebo neprasečák na to nemá vlov. Únik ze sociální pasti vede přes vzdělání a kvalifikaci a zařazení do pracovního procesu. Není to nic neproveditelného. Mnohým lidem se podařilo ze sociální pasti takto uniknout. Vždycky je to velké vítězství a snahy v tomto směru je třeba podporovat. Naše společnost to dělá, bezesporu se o to snažil i minulý režim. Je to ale běh na velmi dlouhou vzdálenost, je to proces obtížný a složitý.
Tahanice o prasečák je epizoda na jeho okraji.
Jako například. V koutě u garáže stojím u provizorního pracovního stolku, je to deska hozená přes popelnici, a natírám dřevěnou desku. Ta je můj budoucí pracovní stůl definitivní. Zvednu oči a na hřebenu plotu sedí sousedovic kočka a pozoruje mě. Ohlédnu se. Když něco dělám, ať už je to psaní učených pojednání na počítači nebo natírání pracovní desky hnědou lazurou, Nora nebývá daleko. Amno, i tentokrát je opodál. Od sousedovic kočky ji dělí vzdálenost… kolik? Pět metrů? Tři?
A ona netuší. Všechny její přednosti selhaly. Kde je tvůj sluch, kterým slyšíš zrnko granule padnout do misky, kdepak je tvůj čich, vyčmucháš tenisák zapadlý v trávě a jdeš najisto, kde je tvůj zrak? To já, fyzické nemehlo, to já vidím kočku na hřebenu plotu…
Domalováno. Odcházím. Kočka elegantně mizí. Nora také odchází. Sklopím oči. Pocit nadřazenost mizí. Na břiše mám flek od té barvy, co s ní pajcuju tu zatracenou desku.