Vládní Waterloo
Parlament dobíhá do finiše – a stačil shodit dva významné návrhy, kariérní řád pro učitele a zákon o ochraně památek. Tady se ale ukazuje síla parlamentarismu a síla demokracie: než schválit nesmysl, nechť se řízení protáhne a probere znovu a z jiných úhlů.
Pokud jde o kariérní řád, návrh nese rysy rukopisu Sobotkovy vlády (a Babišovy, to že Sobotka Babiše před volbami vystrnadil coby nepohodlného konkurenta neznamená, že má patent na tento současný debakl). Za ušlechtilým úmyslem se skrývá buzerace. Objasňuje ji petice učitelů, podepsalo ji přes dvacet tisíc. K pozvednutí obočí stačí jedna pasáž z petice:
V příštích pěti letech kariérní systém týkat pouze 5 % učitelů v daném roce – 3 000 začínajících učitelů a 3 000 uvádějících učitelů, kteří obdrží příplatek 3 000 Kč měsíčně, což je celkem pouze 140 milionů ročně navíc oproti současnému stavu. Na jiném místě:
Jen na propagaci kariérního systému je v něm vyčleněno 41 milionů. Tento projekt má již řadu zaměstnanců, kterým náleží hrubý měsíční plat ve výši: 72 800 Kč (projektový manažer), 51 000 Kč (10 týmových manažerů), 30 000 až 56 000 Kč měsíčně (další manažerské, administrativní a odborné pozice v projektu).
Těsně – o dva hlasy – neprošel památkový zákon. Zde už není tak jasné, jaké byly námitky – proti byli poslanci jak z opozičních, tak i z vládních stran. V rozhlase celý den podporovala nový zákon dáma z rodu památkářů a jediné konkrétní, co se z ní podařilo vypáčit bylo sdělení, že chráněny by neměly být jednotlivé budovy, ale městské a krajinné celky.
To jsem si vzpomněl, jak jsem onehdy byl s vnučkou na autobusové projížďce letištěm v Ruzyni a zavezli nás i k té původní budově z první republiky. Byla v nápadně špatném stavu, i zeptal jsem se průvodce, proč letiště strpělo, aby tahle historická budova byla tak hnusná. Vysvětlil, že to způsobili památkáři, kteří zatím všechny pokusy o nápravu zatrhli. No a že se od Tančícího domu a Zlatého anděla v Praze nepostavilo nic, co by vypudilo kočku od kamen, za to mohou mezi mnohými právě tihle budovatelé skanzenů. Ono mezi dobrou vůlí a zvůlí jsou někdy velmi úzké přechody.
U nohy
Od první chvíle, kdy k nám přišla Gari, se tu snažíme o spravedlivé, tedy rovné rozdílení přízně. Nora tu byla dřív, to je pravda, jenže jsou tu dvě a dostávají obě stejnou mírku do misky a oba mají stejný pelech a v obýváku každá své křesílko – pravda, střídají si ho a nikdy se mi nepodařilo vypozorovat, které z nich která pokládá za lepší. Lezení do křesílka je jev nahodilý, řekl bych.
Nicméně ta Nora je jaksi blíž u těla. Když něco dělám, přijde se Nora podívat, co tropím – a pokud vůbec, Gari přijde až za hodnou chvíli a spíš se zajímá, co dělá Nora, než aby byla zvědavá na moje počínání. Opravdu nejsem dotčený, konec konců psí asistence je u většiny domácích dějů nežádoucí, nicméně je fakt, že Nora je blíž k tělu. Z toho by mohl vzniknout pocit křivdy, pocit odstrčenosti – a to Garina opravdu není, nějaký opomíjený, do kouta zaháněný pejsek.
Nora je Mareček podávající pero.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz