Jeho výzvy k opuštění Evropské unie jsou mimo realitu. Vidíme, jak zoufale se potácí i tak sebevědomá mocnost jako je Británie, výkonná, zajištěná a politicky zakotvená. Tvrdý brexit je tam zřejmě mrtvě narozené děcko a nevylučuje se ani nějaký návrat nenávrat, který by splynul s odchodem neodchodem. Extrabuřty měla Británie v evropském rámci vždycky, takže tohle by byl jen další extra extrabuřt na společném talíři. Výzva k czexitu je výstřední exhibice podobného druhu, jako byla podpora politické kariéry Jany Bobošíkové.
Zato jeho postřeh o předvolební situaci je zajímavý: politické strany zůstaly u tradičních témat, třebaže společností hýbají témata jiná, jako třeba migrace inkluze ve školách. To je podle jeho soudu příčina úpadku tradičních stran – v celoevropském měřítku.
Můžeme diskutovat o tom, zdali migrace a inkluze jsou skutečně žhavá celospolečenská témata, živého migranta většina z nás neviděla a i těch dětských nebožáků vržených ideologickým levičáctvím do mašinérie standardní školy, místo aby zůstali v odborné péči, těch ubožáků je něj několik set. Nicméně si vzpomeňme, že politickou mapu v republice překreslilo populistické zneužití zdravotnických poplatků: sociální demokracie tehdy zvedla z dlažby politický zlaťák a zneužila nevraživosti podstatné části obyvatelstva, odmítající spoluúčast a spoluodpovědnost. To je jen příklad volebního tématu, které nezapadalo do nějakého světaborného politického konceptu, natož pak do ideologie.
Jedno takové téma je nabíledni, a to je přijetí eura. Stoupenci i odpůrci chodí kolem tohoto tématu jako kolem horké kaše. Není divu, ono by to chtělo velký kus odvahy, zvednout tuhle minci z dlažby. Ale téma to rozhodně je. Chtělo by to nějakého Macrona, nebo aspoň Microna, aby ho rozvinul. Bohužel odvaha ení silná stránka našich předáků. Konec konců, Lisabonskou smlouvu podepsal Václav Klaus.
Myslíte, že jsme byli na amputaci nosu nebo leštění oka? Nikoli. Vezl jsem Noru na pravidelné očkování, to je injekce vsolená do kožíšku a její fyzický dopad je stokrát menší než drásání větviček, když Nora proletí křovím.
Z auta jsem ji musel vytahovat jak plže z ulity, poté vzít do náručí a odnést do čekárny. Tam se klepala, až jí cvakaly zuby. Ujal se jí tam malinký buldoček zvaný Kvído, šestiměsíční psí chlapeček. Jeho paní se mě účastně ptala, zdali je Nora taky štěňátko.
“Ano. Pět let staré,“ odpověděl jsem.
Kvído způsobil, že se aspoň přestala třást a v ordinaci už jí necvakaly zuby. To s Garinou je jiné pořízení. Ta by šla s hlavou vztyčenou i na to leštění oka. A nebožtík Bart blahé paměti? Ten by nejdřív ordinaci rozbořil, pak by si nechal aplikovat očkování (čtyři lidi by ho drželi) a po exekuci by volným krokem procházel místností, koukal by co se kde dá sežrat a vyloudiv piškot odcházel by nonšalantně středem.
Každý máme svůj styl.