Bohuslav Sobotka by udělal lépe, kdyby se soustředil na poměry ve vlastní straně. Jeho nápad vyhodit Zimolu z kandidátky se nejeví nejšťastnějším. Zimola je nejvýraznější Sobotkův kritik. Byl posazen na lavici hanby kvůli skandálu s rekreačním domkem. Divné ale je, že kolem toho domku není větší povyk. Ano, není kouře bez ohně a Zimola, místo aby ukázal účty od té stavby, se vytasil s nějakým auditem. Podobný trik, jako když Babiš také neukázal účty za transakci s dluhopisy, ale šustí jakýmsi auditem neauditem. Ale kdyby to se Zimolou bylo opravdové šméčko a jasně prokazatelná korupce, už by se v Budějovicích hemžili policajti jako vosy na vylitém pivu. Kdo ví, jak to tedy je, povzdechne si pozorovatel, zvyklý na to, že ho Sobotkové tahají rádi za nos.
Pražská kauza
Omlouvám se ne-pražským čtenářům. Dlouhodobý problém Prahy je dokončení okruhu. Ten je zatím poloviční, vede zhruba od letiště v Ruzyni jižně, lomí se na východ a za Jesenicí narazí na brněnskou dálnici a tam končí. Je to chabá půlka. Léta se vedly spory, zda má druhá část vést přes Suchdol (to je řešení proponované, tuším už 70 let), anebo severněji. Každopádně je šílené, že Praha má poslední most přes Vltavu v Troji a pak je most až v Kralupech. V pondělí jsme se dozvěděli kompromisní řešení. Ani Suchdol, ani Černý Vůl (tak se jmenuje uvažovaná obec) - ale žádný okruh nebude a doprava se svede do tunelu Blanka.
Jeli ti blbové někdy po okruhu??? Viděli, kolik náklaďáků po něm jede, a kvůli nim se přece ten okruh především dělá? Jsme v rukou šílenců a darebáků, to je sdělení obecné, ne pouze Pražanům předkládané. A pokud tušíte, že v tom mají prsty Zelení, tušíte správně.
Odpoledne jsem štípal dříví. Odbočím, napadá mě, že je to vlastně zajímavý jazykový detail. Štípat dříví, nebo prostě dříví, to je dřevo určené ke spálení. Nelze říct, řezal dříví, aby si vyrobil skříň. Konec jazykového exkurzu, zkrátka, štípal jsem dříví. Však to znáte: rána, buch, kusy létají kolem, občas nadávám, když se špatně trefím a useknu špalek našišato. To vše pejsky rozčiluje a trochu taky leká. Ale zároveň přitahuje, přinejmenším Noru.
Dopadlo to tak, že jsem štípal dříví, Gari ležela v obýváku na svém alokovaném křesílku a Nora obcházela kolem, občas se šla podívat dovnitř, jestli ta Gari neleží na křesílku moc provokativně a pak se zase zjevila, pozorovala mě a občas sebrala polínko a žvejkala ho.
Je to pomocník, ta naše Norinka, a nevím, jak bych to dříví bez ní doštípal.