To čeho se Němci dopouštějí může nazývat diskriminací ten, kdo tohle oplzlé slovo má ve slovníku. Ve skutečnosti je to pokrytectví eurohujerského střihu.
Poctivý přístup by byl tento: Nedaří se nám už tolik, jako dřív. Táhneme celou mašinu evropské integrace a luxus dálnic zadarmo si už nemůžeme dovolit. Takže cizincům napaříme viněty, je to lacinější, než kdybychom zavedli mýta jako mají Italové nebo Francouzi. Komu se to nelíbí, ať k nám nejezdí.
Jenže to by nebylo dost evropské. Budeme se tedy tvářit, rozhodli se Němci, že všem stejně a aby to ty naše nebolelo, vynahradíme jim to jinak.
A že je z toho poprask, to se dalo očekávat. Kole kulišáren bývají poprasky. Babiš by mohl vyprávět.
Tejc pryč z politiky
Nesouhlasím s vedením, tak odcházím, pravil Jeroným Tejc a velebně odešel středem… půl roku před tím, než se to vedení po prohraných volbách položí. Tejc pak bude mít svatozář mučedníka a možná mu za to jednou postaví pomník hned vedle Jana Husa: pro pravdu odešel do advokátní kanceláře. Někdy je dobře se podívat, kde tesař nechal díru. Nechci přirovnávat, jen konstatuju, že krysy jsou v tomto ohledu velmi šikovné.
Starý zákon vypráví o starém slepém Jákobovi, který poznal po hmatu svého prvorozeného syna Ezaua. Ten měl nadmíru chlupaté ruce a stařec ho tedy mohl po hmatu snadno identifikovat. Že to nakonec dopadlo jinak už nespadá do naší úvahy – jádro se týká metody, jak rozeznat jednoho od druhého.
Slepý nejsem, nicméně ráno se snažím toho vidět co nejméně, technicky vzato tedy nevidím. Slyším ťap ťap. Kdopak je to, Gari nebo Nora?
Ťap ťap ustane a po chvilce vycítím lehký dotyk převisu přikrývky.
To je Nora.
Ťap ťap ustane a po chvilce mě udeří dvojice pazhnátů do břicha.
To je Gari.
Nemožno se zmýlit.