Sojuz něrušimyj
Nějak mi ze školních let hučela slova sovětské hymny o nerozborném svazu, když mi padl zrak na poslední římskounijní formulaci o Evropě jednotné a nedělitelné. My jsme ten výprask dostali a mlátili jsme se v něm skoro půl století. Západ si ho teprve šije. Z toho plyne, že naopak ta formulace o různých tempech integrace může pro nás být potěšitelná.
Kdyby se dalo věřit, že má jít o integraci s cílem dosáhnout optimálního výkonu, politické váhy a mezinárodního respektu, pak bychom si měli vyhrnout rukávy, abychom nezůstali mimo. Ovšem s lidmi jako je Tusk a Juncker se o nějakém výkonu nedá mluvit. Když pod jejich vedením to dotáhla unijní Evropa tak daleko, že z ní utekla Británie a nějaký pan Erdogan si může otevírat hubu na německou kancléřku a Tunisko odmítne přijmout vyhoštěného tuniského teroristu, pak nelze než se dívat na inzerovanou jednotu a nedělitelnost jinak nez s hlubokou nedůvěrou.
Toto, podotýkám, není známka euroskepticismu. To je eurokriticismus a je třeba to důrazně rozlišovat.
Byla to příkladně slunná jarní neděle. Krokusy nám vykvetly na zahradě v nevídaném množství a velikosti. Seděli jsme po obědě v obývacím pokoji a pili kávu. Nora se rozhodla, že si chce lehnout ven, na sluníčko. Šel jsem jí otevřít dveře na terasu. Všla a lehla si na lehátko. Zavřel jsem dveře a vrátil se ke své kávě. Gari na padlo, že Nora asi moc dobře ví, proč jít ven. Šla tedy ke dveřím na terasu. Otzevřel jsem jí a Gari vyšla. Zavřel jsem a vrátil jsem se ke kávě.
Nora zjistila, že teplo je pouze optické: sice svítí sluníčko, ale je zima. Slezla z lehátka a zaklepala tlapkou na dveře. Šel jsme jí otevřít. Vrátila se a Gari zaujala její místo na lehátku. Vrátil jsem se ke kávě. Ještě než jsem došel ke křeslu, Gari zaklepala na dveře. Otevřel jsem jí.
Bylo by to dlouhé povídání, na mnoho dílů. Kávu jsem nakonec dopil, ale jednoduché to nebylo.