Pondělí 2.11. 2015
,Je dobře, že se naše armáda proměnila, že se z ní stal účelný útvar, který plní jasně dané úkoly na mezinárodní scéně. Lidé, kteří v ní slouží, jsou profesionálové a můžeme na ně být hrdí. Je dobře, že se závěr kurzu Komando koná právě tam, kde naši hrdinové položili životy. Je docela dobře možné, že právě tito absolventi budou postaveni před osudovou zkoušku stejného druhu. Není důvod k pochybám, že by se chovali jinak než jejich druzi ve zbrani před pětasedmdesáti lety.
Mezinárodní atmosféra však houstne a začíná být zřejmé, že hrozby přicházejí z jiné strany, než odkud by se daly čekat. Podle známého bonmotu se armády cvičí na vítězství v předminulé válce. To dnes neplatí, ti lidé z Komanda se necvičí na žádné Dukly a Stalingrady, kdy vítězil ten, koho bylo víc v okamžiku, kdy těm druhým došla munice.
Nebezpečí jsou dnes jiná a jim se přizpůsobit bude úkolem nejen naší armády. Iluzemi o růžovém světě lidských práv ukolébaný Západ zvolna procitá ze svého snu. Poměrně rychle, více méně stejně rychle, jak rostou odhady, kolik utečenců míří do Evropy. Už nejen reprezentace států Visegradu hovoří o bezpodmínečné nutnosti hájit hranice Schengenu. Dokonce i velekněz iluzionismu Hollande řekl, že je třeba tyto hranice „jednoduše hájit“.
Neřekl však, jak. Jistě to tuší, není to žádný hlupák, ale bojí se to říct, co by o něm napsali v le Monde. Ty hranice nemohou hájit policisté. Ty hranice bude hájit armáda. Kontingenty vojáků armád Unie už nebude třeba posílat do Tramtárií prosazovat lidská práva. Bude třeba je nasadit na obranu vlastního území.
Toto je holá pravda, kterou si zatím žádný evropský politik nemůže odvážit vyslovit. Ale je to stejně prosté, jako jsme na tomto místě psali na téma řeckého dluhu. S dluhy se dají dělat jen dvě věci, buď se odpustí, nebo se zaplatí. No a tohle je taky jednoduché. Buď se vzdáme nad kontrolou svého území a pustíme sem každého, kdo si řekne (a uprchlíků je ve světě 65 milionů), nebo začneme vstupy kontrolovat.
Na to bude muset nastoupit armáda. Se všemi důsledky, ty akce armády nebudou pěkné na pohled. Dokonce i náš Karel Schwarzenberg, který posledně tak hezky pohovořil o české malosti v souvislosti s protiislámskou hysterií, jistě tuší, že dříve či později dojde k tomu, o čem zde píši. Konec konců, jeho rod má ve znaku useknutou hlavu Turka, jemuž klove oko z hlavy krkavec. Takže, i on sám, když usne, možná bývá navštíven ve snu svými předky, kteří ho poučují o realitě.
Naléhání
Jsou všelijaká psí naléhání a kdo z nás by je neznal, z nás, velitelů psí smečky. Nápadně vzorný posaz a upírání očí – že prý se psi vyhýbají přímému pohledu do očí lidských. Snad někteří ano, ale pes, když něco chce, dovede vám těma svýma očima vrtat díru do hlavy. Gari má svůj vlastní systém nátlaku. Tak zrovna včera večer, sedíme s Ljubou u počítače a řešíme nějaké problémy s úpravou obrázku v Photoshopu. Přijde Gari, sedne, upře oči. Stále řešíme. Položí mi tlapku na klín. Problém je úporný, nevšímáme si jí. Položí druhou a pak se mi vysouká hrudí na klín. Photoshopí problém se nechce vzdát, potvora. Pak už Gari dosáhne tlapkou i Ljubě na nohu. Teprve teď si jí všimneme a je jasné, co chce. Je přece půl desáté a holčička chce spát, domáhá se vstupu do ložnice a uložení do pelechu. K čemuž dojde a my můžeme v klidu dorazit ten photoshopí problém. |