Víkend 31. 10.-1.11. 2015
,Znamenalo by to ale, že Kleslová hučela svoje rady 160 hodin měsíc co měsíc někdejšímu generálnímu řediteli správy tuzemských kolejí Jiřímu Kolářovi. Do ucha, bez písemných záznamů, jelikož výkazy se někde ztratily.
Ano, takhle to nelze brát. Ty výkazy hodin, to je nesmyslný pozůstatek starých dob bývalého režimu, dnes jsme moderní dynamická společnost a nedbáme na pitomosti, jako je hodinový výkaz a ten hodinový výkaz je jen byrokratická blbost vůči nesmyslu zvanému finanční úřad. Na to jsme příliš dynamičtí a moderní.
Ale i pak, když vezmeme v úvahu presumpci moderní dynamické společnosti, vrtá jednomu v hlavě, jaké rady mohla Radmila Kleslová dát Jiřímu Kolářovi během intenzivních setkání vis a vis, z oka do oka, aby to vydalo na 95 litrů měsíčně, tedy přes mega ročně.
Ona je dobrá rada nad zlato, a je tedy možné, že Radmila Kleslová disponuje brilantním mozkem a zásobárnou informací a dává svému partnerovi takové iniciační jiskry, že z popudu jejích rad vydělá desetkrát, dvacetkrát, stokrát tolik, takže se ten vklad mnohonásobně vyplatí. Třeba v důsledku rad Kleslové správa dopravní cesty získala statisíce, ba milióny, neřkuli desítky a snad i stovky miliónů, o něž by přišla, kdyby jí Radmila Kleslová neporadila. Bohužel se to nedá nijak doložit a ve výsledku, totiž v drážním provozu, to vidět není.
Střízlivě uváženo, soudě podle jiných případů, ono se to stalo normou: státní kasa je dojné prso a konzultanti kolem se rojí a sají jako selata u prasnice. Nic se jim nemůže stát, mají smlouvu o konzultaci a výsledek není doložitelný a hlavně, po výsledku se nikdo nepídí.
Je to součást reality. Jenom je pikantní, že Kleslová je z hnutí ANO, a jak víme, my nejsme jako oni, my makáme.
Kleslová maká a navíc saje.
Kde je?
Konečně jsem jim taky zamotal hlavu, bestiím. Bylo to tak: Jdeme na procházku, putujeme podél Šmoulova k nové aleji (zatím alejce) spojující Šmoulov s lesem, vlevo je pole – v našem názvosloví Myší louka. Tam Gari s Norou kopou svoji jámu, aby se dostali k myšímu králi. Vrhly se na louku (pole) a začaly kopat jámu. Zastavil jsem se, protože někdo zatelefonoval. Stojím, koukám jak kopou a hovořím. Najednou Nora zvedla hlavu a rozhlížela se. Pak Gari. Kde je? Neviděly mne u lesa. On nám utek! Musíme ho najít! Nechal nás samotné, na holičkách! Pustily lopaty a úprkem se hnaly k lesu. Šel jsme za nimi , nechal je chvíli hledat a pak jsme zapískal. Vyběhly a spatřily mě. Kámen jim padl ze srdce. Tak tady je, neztratil se, nenechal nás na holičkách! Ulevilo se jim a odběhly, aby dál kopaly svoji jámu. |