Pondělí 5. 10. 2015
,V této souvislosti jsem si připomněl případ z nedávné doby, kdy někomu vandalové čmárali po baráku a on si instaloval kameru a natočil je. Božíčku, ten z toho měl průser! Dopustil se odpudivého vpádu do soukromí jednotlivce. Byla z toho dlouhá tahanice, dopadla dobře, pachatele kamery nepopravili, asi proto, že se na území Evropské unie nepopravuje.
Lámu si hlavu, proč jsou takové absurdity možné.
Od raného věku jsem se ptal, jak se mohlo stát, že lidé v podstatě bez odporu umožnili komunistům uchvátit moc ve státě, všechny okrást a nejhůř postihnout dělníky, kteří ve výsledku dostávali desetinu mzdy za stejnou práci, jakou dostávali jejich druzi na Západě. Dodnes se to nepodařilo odstranit, i když se to zlepšuje.
Uplynula desetiletí a já si dnes říkám, jak asi se budou za dvacet, třicet, padesát let lidé ptát, jak je možné, že jsme to či ono dopustili.
Třeba že kriminálník má větší práva než poctivý občan. Že zřizovatel kamery je postižen a ten, kdo mu ničil majetek, je na žalující straně.
Já si myslím, že znám odpověď.
To, co tvoří vedení státu, potřebuje výsledky a vytvořilo si proceduru, z níž vyplývá , že se zasazuje o veřejné dobro. Například o ochranu soukromí. Všimněte si toho rozdílu, o ochranu soukromí, ne majetku.
Na ochranu majetku je potřeba nasadit bezpečnostní síly a na ty je potřeba alokovat peníze a ty nejsou, protože ty je třeba alokovat jinam, na odborné poradce, na opencardy, na stanice metra v širém poli.
Kdežto když přenesete akcent jinam, třeba na ochranu soukromí, můžete vesele působit, represi přenesete na soukromé osoby, nemusíte nic investovat, jen trestat bezproblémové, neagresivní občany.
A zločinnost?
Bezpečnostní dohled je nákladná položka a trestní proces zrovna tak. Proto je celý systém nastaven tak, aby nadržoval pachatelům trestných činů, poskytoval jim veškeré výhody a kličky a v případě, kdy jsou usvědčeni a odsouzeni, aby nesli co nejmenší tíhu svého činu. To není naše specialita. Ono to tak funguje i jinde.
A teď přicházejí jiná řešení. Velmi středověká. Lynč, to je středověký způsob realizace veřejného hněvu s velkým rizikem omylu.
Zdá se mi, že toto – tím myslím „chyť si svého zloděje“ - je začátek čehosi, co předznamenává jakési společenské posuny v době, kdy státní stroj vykazuje jasné rysy stařecké demence. Už proto, že ve věci imigrační krize ztrácí základní sebeobranné instinkty.
Šprajc či zašprajc
Víkend jsme strávili s přáteli na chalupě našeho kamaráda ve Šluknovském výběžku. Byli jsme tam všichni čtyři,já s Ljubou a oba pejskové. Těm jsme rozložili jejich pelíšky pěkně u postele. Gari ho měla vedle Ljuby a já měl u své strany postele pelech obydlený Norou. Patálie nastala uprostřed noci, když si Nora usmyslela, že Gari má tu lepší stranu. Vstala, obešla postel a snažila se Gari vystrnadit. Jenže ta se nenechala, vrčela a dávala najevo, že bude pelech bránit. Nora se proto rozhodla to vzít obchvatem, lstí: že prostě ke Gari přileze pod postelí. Nasoukala se tedy pod postel a plazila se, až se zašprajcovala a nemohla ani sem, ani tam. Dopadlo to dobře. Když o tom teď přemýšlím, napadá mě, jak je dobře, že postele nebývají přišroubované k podlaze. Jakpak asi by se ten můj kamarád tvářil,kdybych ho ve tři ráno probudil dotazem, jestli by mi nemohl půjčit šroubovák. |