Pondělí 14. 9. 2015
, |
Nadšení dlouho nevydrželo a zvolání paní Merkelové „přijmeme vás všechny“ vstoupí do dějin politických omylů hodně začerstva. Německo zavedlo kontroly na rakouské hranici a je nabíledni, že budou i na naší a polské hranici. Oznámil do německý ministr vnitra De Maiziere a hned dodal, že je třeba shodnout se na opatřeních navržených Evropskou komisí.Německo to udělat muselo, když už tak neuváženě zavedlo politiku nesplnitelných příslibů, završenou vítací výzvou Merkelové. Řešení to přirozeně není žádné. Pořádek se musí zavést na vnější hranici Unie. Nelze do nekonečna držet stav, že se dovnitř dostane každý, kdo zahodí pas a usedne do vlaku nebo do gumového člunu.
Situace je vážná s groteskními prvky, k nim patří nápad, že by jako uprchlická ubytovna mohl sloužit palác evropského parlamentu ve Štrasburku – s odůvodněním, že se v něm nic neděje a že v kancelářích jsou koupelny. Doufejme, že se na to nezapomene, až krize opadne a doufejme, že opadne, jakkoli to teď na to nevypadá. Evropský parlament ve Štrasburku je obludná anomálie, výsměch zdravému rozumu.
Premiér Sobotka v televizi opět v neděli potvrdil nevůli naší vlády přijmout kvóty. Na nich by nebylo nic špatného a byly by v souladu se zásadou solidarity, kdyby ale vůdčí síly Unie jasně a rázně zabezpečily vnější hranici. Například nasazením vojenských jednotek členských států. Pak bude potřeba se postarat o běžence, kteří na unijním území jsou. Nikdo je nevypudí, ani ty Kosovské Albánce, kterých je podle statistik 33 tisíc, převážně ve Francii a Německu. O ty bude třeba se nějak postarat, jakkoli dnes nikdo zřejmě nemá představu, jak na to. Ale zatím byly úspěšně absorbovány předchozí utečenecké vlny, proč by neměla dopadnout stejně i tato.
Nesmí se ale z ní stát trvalý jev. Což v neděli stvrdila i německá vláda, když původní Merkelové willkomenn nahradila policejními jednotkami na svých hranicích.
|
Poslední metry
Odpoledne jsem vyvezl Gari a Noru autem za Okrouhlo. Máme tam místečko, kde se dá zaparkovat a pak se jde polní cestou k lesu. Je to moc hezký okruh, když úplný, tak asi osmikilometrový, ten kratší je poloviční. Volil jsem kratší, ale i pak měli pejskové nakonec hodně visací jazyky.
Už vidíme autíčko, chlácholil jsem je, sotva jsme vyšli z lesa. Bylo od nás tak pět set metrů. Taky jsme už toho měl dost a těšil jsem se, že si sednu. Auto se blížilo, dělilo nás od něho pár desítek metrů. Pak už jen metry. Nora pak objevila pár metrů od zádě auta louži na té polní cestě. Louži? Takové lože bláta, řídkého bahýnka. Plácla sebou do toho marastu systémem žába a blaženě si chladila bříško. Gari si v tom jenom udělala ponožtičky. Udělám filmový střih – jsme doma, nejdřív jsem Garině umyl ponožtičky a koukám, kde je Nora. Zmizela. Pátrám a nalézám: po vzoru dávných zbojníků z historických dob odešla do hor. Tedy, skryla se v thújích, stála tam zcela nehybně a jen vykukovala mezi větvemi. Prostě – odešla do ilegality. Vylovil jsem ji, umyl. Dneska budu čistit auto, to bude horší šichta.
|