Středa 19. 8. 2015
,Podstata dokumentu Vědci proti strachu a lhostejnosti je racionální a správná. Signatáři nezlehčují rizika plynoucí z imigrace a neagitují za žádné konkrétní kroky. Je to protest proti rozdmychávání nesnášenlivosti a toleranci vůči extremismu. Zarážející je ale ona výše, na jaké se petenti vznášejí nad terénem reality. Přitom právě vědci by měli problém zkoumat věcně a hodnotit ho kriticky.
Píše se zde: Všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. V červenci počet těchto lidí přesáhl laťku sto tisíc. Počty stoupají, takže odhad milionu za rok je spíš nedostatečný než přehnaný. Mají petenti představu, kde a jak budou žít ty statisíce, které přišly, a miliony, které se přijít chystají? Kdo je naučí jazyk, kdo jim dá kvalifikaci, aby se mohli v Evropě živit? Jak budou žít, než se jazyk naučí a kvalifikaci získají? I ten požadavek individuálního a kvalifikovaného výběrového procesu je naprosto mimo realitu za situace, kdy přicházejí lidé bez dokumentů, z míst, s nimiž nemáme žádné kontakty.
To, co předvádějí hmyzolog Konvička a Tomio Okamura s vypůjčeným psem, je opovrženíhodný konjunkturalismus: tito lidé brnkají na hodně temné tóny v lidské duši. Pozitivní efekt nebude mít jejich počínání žádný.
Z prohlášení vědců se realitě blíží jen ta opatrná větička ujišťující, že si petenti uvědomují vážnost problému. V celkovém kontextu to ale vyznívá jen jako alibi. V kritických chvílích žádná ušlechtilá proklamace nepomůže. Potřebujeme konkrétní kroky od unijních orgánů, protože Unie je v situaci státu, jehož zájem je vážně ohrožen.
Jelikož se k ničemu viditelnému unijní orgány nemají, národní státy bohužel přikročí k opatřením, které jdou absolutně proti duchu evropského společenství. Právě to je nebezpečí neskonale horší než aktivita hmyzologa Konvičky.
Tančit v dešti
Pejskové se podobali kapkám na rozpálené plotně. Běhali po poli v půlkilometrových rozkmitech a v lese jsem je viděl kmitat mezi stromy jako bílé mžitky. Pak zezadu slyším dusot kavalérie, to běží Nora s Gari, obě tryskem, proletí kolem mě a opět to tetelivé kmitání a další vlna dusotu. Napadlo mě, že za ty vedřinové týdny do sebe naakumulovaly energii a tu teď vybíjejí. Odpoledne to nebylo jiné. běhaly, jako kdybych s nimi nebyl ani ráno, ani včera, jako kdyby byly týden zavřené někde ve sklepě. V podvečer se Ljuba vrátila z práce a šla s pejsky ven. Vrátila se a měla na čele napsanou výčitku. “Ty jsi snad s nimi vůbec nebyl,“ pravila. „Byli jste vůbec na procházce?“ |