Úterý 28.7. 2015
,Jako projev solidarity to naši jižní sousedé jistě uvítají, nicméně efektivita nasazení českých dobrovolníků je diskutabilní. Tím spíš, že nejde o žádnou sezónní akci. Kdyby mělo jít o jednorázové přijetí určitého počtu lidí, opravdu by to neměl být problém. Česko bez problému vstřebalo 200 tisíc Ukrajinců, k prospěchu svému i jejich. Nebylo třeba žádných sběrných táborů a žádných kultivačních programů. Ti lidé přišli a žijí mezi námi a pracují tu a podporují svoje rodiny doma – a dokonce kdyby odešli, byla by to pro naši ekonomiku velmi bolestná rána. Ministerstvo vnitra registruje šedesát tisíc Vietnamců, i ti mohou sloužit jako příklad přínosu a integrace a jejich přítomnost je přijímána se sympatií a nějaké výstřelky jsou okrajové.
Toto je dobře vzít na vědomí, než se začneme zabývat úvahami o tom, jak jsou Češi xenofobní. Ve státě desetimilionového národa žije podle střízlivých odhadů půl milionu cizinců, aniž by jejich přítomnost byla vnímaná jako problém.
Od vypuknutí imigrační krize uplynulo příliš málo času na to, abychom se mohli zorientovat: opravdu přicházejí ty desetitisíce mladých mužů pracovat? Jakou mají kvalifikaci a vůli a chuť k práci? To jsou otázky bez kvalifikované odpovědi a mudrování o tom, že naše komunistická minulost nás zatěžuje apriorní nedůvěrou vůči všemu cizímu, je pouhé leštění ega a natřásání pavího ocasu ušlechtilosti.
Zpátky k ministru Chovancovi a jeho nabídce. Rýsuje se tu koncept čehosi, co dějiny znají. Číňané měli svoji Velkou zeď, měli ji i Římané v Británii, mají ji Američané na mexické hranici, mají ji Izraelci. Mimochodem, i Berlínská zeď sloužila jako ochrana režimu a jakmile padla, padl i režim – jakkoli je to paradoxní, je to fakt. Těch dvacet dobrovolných policistů je tedy příspěvek k postavení čehosi, co vzniká, a jak se zdá, je to velmi reálný koncept, který bude vyžadovat i značné sebezapření.
Protože je to proti smyslu toho, v co mnozí z nás věřili a brali to jako součást světonázoru.
Léčba ližbou
Nechápu, jakými oklikami evolučního vývoje přišel pes na to, že mu lízání rány pomáhá. Momentálně tu máme lízače dva, Gari i Noru. Garinka má dvě ranky na tlapce a Nora se někde drápla na stehně. Jde o poranění nepatrná, ale jedna jako druhá se svými jazyky snaží dodat ráně vážnosti a významu. Ono se to nestalo poprvé a však taky nepochybuji, že to nějak, tím chci říct dobře, dopadne. Ale jde mi o ty evoluční procesy. Vždyť předkové našich milých domácích pejsků běhali po lese a lovili kořist. Zcela určitě se každý z nich občas někde drápnul a zranil. Rodová zkušenost zapsaná do genetického kódu by jim měla navždy vtisknout imperativ: nech to být, jinak se rána zhorší a ty bídně zahyneš. Třeba to tam někde v tom kódu je, ale ti naši pejskové ten kód blbě čtou. |