Pondělí 29.6. 2015
,Situace se vyhrotila poté, kdy se Tsiprasova vláda rozhodla vypsat referendum o přijetí či nepřijetí dohody s Evropskou unií. Smysl tohoto kroku je jasný, Tsipras ví, že jím uzavřený kompromis je pro Řeky nepřijatelný, a na druhé straně nechce vypadat jako gauner, který něco domluví a pak to nesplní. Referendum mu má poskytnout alibi. Jenže Unie má poskytnout peníze. Takže je tu střet alibi a peněz. Je to v podstatě standardní obchodní jednání. Stojí Unie o vypálení petardy v obchodě s porcelánem? Pokud ne, musí zaplatit, tak je to prosté.
Háček je ale v tom, že v jistém smyslu je petarda už odpálena. Krach Řecka je současně krachem jednoho konceptu směrování Unie. Jeho smysl měl být ve vyrovnání ekonomických úrovní v odlehlých částech Evropy. Každý stát má své více a své méně prosperující regiony a těm méně prosperujícím se snaží pomoci, to se děje na národní úrovni v České republice také. Ukazuje se, že ne vždy to funguje. Koncept dostal hodně bolestnou ránu.
Má dopady i na naši vnitropolitickou scénu. Euro nemáme. Budeme ho někdy chtít? I u nás se v této souvislosti chystá referendum. Bude to referendum o něčem, co bylo rozhodnuto a co jsme přislíbili, to je jedna pravda. Druhá pravda je, že se poměry změnily od doby, kdy jsme s něčím souhlasili a přislíbili to, a změnily se natolik, že ty sliby přestávají mít opodstatnění. Je to jako kdyby si partneři slíbili sňatek a pak se ukázalo, že jeden je narkoman a alkoholik – má potom ten slib mravní závaznost? No a samozřejmě to vše posílí protiunijní nálady. A ty mají mnoho podob a zdrojů, na jednom kraji je to odpor ze strany liberálů zastávajících svobodný trh a svobodné rozhodování a na opačném pólu jsou dobrovolní i mimoděční agenti ruského imperialismu usilujícího o obnovu impéria, přičemž rozbití Unie se mu jeví jako prvořadý (a navíc splnitelný) cíl.
Kdybych si měl tipnout, řeknu, že se situace kolem Řecka nějak urovná, přinejmenším dočasně. Převládající atmosféra v Evropě totiž vychází ze zásady, že budeme dělat i šílené přešlapy proti zásadám zdravého rozumu, jen aby byl klid. Ale pořád to dělat nejde. Z přešlapu se nemůže stát norma.
Rušný den
Neděle byla vodácká, využili jsme jakési díry v počasí a za báječného sluníčka se prodrali nízkými vodami Sázavy na raftu mezi Sázavou a Chocerady. Čtyři dospělí, tři děti, za naši rodinu zde byla zastoupena Dominika. Pejskové byli doma v Annou Marií. Vrátili jsme se večer kolem sedmé. Já s Ljubou jsme byli – dá se říci – lehce jetí, ona ta Sázava opravdu není v téhle domě nějaký moc bystrý proud a člověk by nevěřil, jak daleko to Chocerady od Sázavy dovedou být. Pejskové byli z Dominiky nadšení. Honila se s nimi po zahradě, hrála s nimi na babu, tahala se o plyšáka ovečku. Slunce už bylo taky utahané a šlo spát. Dítě neslevovalo v kmitočtu. První ke mně přišla Gari: Je tohle možný, pane? ptala se. Vždyť už je večer!
|