Ponděkí 20.4. 2015
,V řadě zemi Afriky se rozložil státní stroj. Znalci poměrů ujišťují, že je to přirozený proces rozkladu uměle vyvolané státnosti – hroutí se země, které nastoupily, když se zhroutila Osmanská říše a koloniální systém, a že bude následovat fáze vytvoření nových přirozených států, přičemž náboženství bude jejich pojítko. Zní to hezky až na to, že to bude trvat sto let a odskáčou to celé generace trpících lidí.
Útěk do Evropy pak znamená pro mnoho z nich – a zřejmě pro ty nejschopnější a nejpodnikavější – naději. Profitují na tom zločinci, ostatně známe to i od nás, kdy exodus cikánů do Kanady také organizovali vykutálení advokáti u nás i za oceánem. Podle některých odhadů hrozí přesun miliónu lidí. To už je stěhování národů a když se národy na evropském kontinentě stěhovaly naposled, nastala na tisíc let tma.
Maltský premiér Muscat pateticky volá, že nad touto tragedií nesmí Evropa zavírat oči. Ve vzduchu jsou kvóty, osmadvacítka se má o tyto lidi rozdělit. Zadělává se tu na problém kontinentálních rozměrů. Právě v těchto dnech je dobře si připomenout, jak dopadlo harmonické soužití Čechů a Němců na společném území: vzájemným vražděním a vyhnáním nejdřív jedněch a pak tím druhým, ještě větším. A to šlo o národy stejného civilizačního okruhu, stejné víry a kultury a stejné úrovně.
Jestli je nějaká naděje na řešení, rozhodně není v moralizování a vzletných řečech o solidaritě.
Zdání důležitosti
Známe to z lidského světa také: hlasitými projevy přítomnosti je možné vyvolat zdání nepostradatelnosti. Kdyby někdo instaloval naslouchadla do našeho zvolského domu, musel by nutně dojít k závěru, že je to dům obložený regimenty nepřátelských kocourů. Hlasitě se projevuje především Nora. Dělá, že spí a při tom mě bedlivě sleduje. Vstanu od stolu a jdu – dejme tomu – si natočit do sklenice vodu. Nora vyletí a s jekotem se řítí střemhlav ze schodů a s Gari v patách směřuje ke dveřím na zahradu. K těm dveřím už vůbec nemůžu jít. Obě bestie mě od nich odstrčí, musím se naklonit přes jejich naježené hřbety, abych dosáhl na kliku, ne bez námahy dveře otevřu, ony se vyřítí – Nora přitom skáče přes jezírko, a pak už probíhají cik cak po zahradě, řvou (Nora víc) a pátrají po nepřítomných kocourech. Ti jsou přítomní, ale jinde. Poslouchají ten řev a říkají si – kdo by tam lez když je tam takový kravál!
|