Víkend 7.-8.3. 2015
,V dnešní světě (ostatně, podobně jako ve včerejším a ve všech předchozích) záleží hlavně na tom, jak věci jsou a ne na tom, jak si je kdo přeje. Dvě Ukrajiny jsou, na demarkační čáře se bojuje míň než před tím, ale boojuje, a tato smutná skutečnost je stvrzena krví takřka šesti tisíc lidí, kteří při tom zahynuli. To nejde žádným diplomatickým úsilím EU nebo kohokoli jiného zamáznout, aby si Ukrajinci s Rusy řekli odpusťme si, co jsme si.
Na obzoru se ale rýsuje další otázka – kdo to všechno bude platit? Separatistické území je podle dostupných informací zničené natolik, že dlouho nebude ekonomicky soběstačné. Zůstane na krku Rusku nebo Evropě?
Že Porošenko bude chtít peníze poté, co pochopí, že nedostane zbraně natož vojáky, to je víc než jisté.
Bude to drahá pokuta za pokus vyexportovat europeismu někam, kde na něj nejsou připraveni.
Marná rada
Ve čtvrtek chodíváme na společné procházky s Roníkem. Je to tak trochu Pierot, tenhle mastodontní mladík, zachumlaný do kožichu. Přesně neví, zdali miluje víc Gari nebo Noru. Obvykle je to Gari, za kterou marně brousí, dnes to spíš byla Nora. Obě mu dávají kouř, když za nimi pálí. Jistěže má moje plné sympatie. Jsou nesdělitelné. Věru nemá smysl ho nabádat – Roníku, vykašli se na ně, neběhej za nimi, svět bude krásný i bez nich, jdi svou cestou!
|