Paradoxní na celé věci je to, že tato podpora ze strany EU je vedena proklamacemi podporujícími lidská práva, kdežto Česko, které údajně se od konceptu obrany lidských práv odklání, je na kontinentu výjimečné tím, jak základní lidské právo – tedy právo na existenci, v tomto případě Izraele, hájí. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman jednal o té věci s naším ministrem Zaorálkem. Ten vyjádřil respekt k rezoluci Evropského parlamentu, ostatně, ve své funkci členského státu Unie těžko může vyjádřit nerespekt k rozhodnutí orgánu, v němž zasedají i naši poslanci. Zopakoval ale, že Česko podporuje jenom mírové řešení které vzejde z jednání izraelské a palestinské strany.

K takovému řešení by mohlo dojít zítra, jako k němu mohlo dojít před deseti lety, před dvaceti lety, před třiceti lety, kdykoli od chvíle, kdy OSN uznal vznik Izraele jako jednoho z nástupnických států někdejší Osmanské říše a posléze britského poručenského území. Napětí v oblasti je výsledek xenofobní nenávisti a náboženské nesnášenlivosti, živené a podporované lidmi a skupinami, které z něho mají zisk.

Rozhořčení pana Gershmana navíc přichází ve dnech, kdy prezident Obama se rozhodl zavřít oči nad porušováním lidských práv na Kubě. Zdá se, že k většímu posunu než v Černínském paláci dochází v Bílém domě a že Obamův telefonát s Raulem Castrem je významnější průlom do monolitu politiky lidských práv, než Zemanovo plácání o tom, že se jel učit do Číny, jak se zachovává stabilita v zemi.

Bude asi třeba dojít k poznání, a to možná čeká i pana Gershmana, že na lidských právech trvat musíme a hájit je budeme, hlavně ve vlastních zemích, dokud nám patří. Na jejich export nám už chybějí síly.

Podger v Benátkách
V uplynulých dnech jsme byly s Ljubou na cestách a to je vždy zdroj podgerovských příhod. Odjezd autem bez mobilu a chvatný návrat pro něj anebo o hodinu dříve zadaný odjezd z garáže na letišti, takže nás závora nechtěla kvůli vypršené parkovací době pustit, to jsou drobnosti pro Podgery začátečníky. My jsme už jiná, hodně vypracovaná sorta.

Naší destinací byly Benátky. Kdo v tomto lagunovém městě ví, že je snadné najít náměstí svatého Marka anebo most Rialto, ale najít konkrétní místo v konkrétní ulici (uličce = průchodu, kde se rozpaženi dotknete protějších stěn) je krajně obtížné. Najali jsme si apartimento, tedy nájemný byt, je to levnější a pohodlnější než hotel, už proto, že si tam lze vařit a ušetříte na jídle. Po velkém pátrání jsme objevili úřadovnu ubytovatelské firmy. Ujala se nás milá slečna, všechno vysvětlila, vybavila nás papírem s podrobným rozpisem, kudy se k apartmánu dostaneme, s itinerářem a fotkami, jak jednotlivé cílové body etap pochodu vypadají. A že nám oni, tedy firma, dopraví kufr do apartmánu, tady máte klíče a přijďte kdykoli po půl druhé. Skvělé.

S klíčem v kapse jsme nasedli na vaporetto, na parníček, a pluli na ostrov Burano. Kilometr od břehu jsem si všiml, že je Ljuba jaksi zadumaná a ptám se, co se děje.

“Papír z rozpisem.“

“Co je s ním?“

“Nic moc vážného. Jenom že je v kabelce a ta kabelka je tom kufru, co teď vezou do toho apartmánu.“

Mohl bych skončit konstatováním, že nocleh pod mostem Rialto je poněkud chladný a větrný, ale aspoň tam neprší. Jenže byste mi právem nevěřili. Po Rialtem se nedá spát. Teče tam Canal Grnde.