 |
Jestliže není havlismus, musíme ho vytvořit, tak nějak se dá charakterizovat postoj Václava Klause a nejen jeho. Je to zvláštní jev. Václav Havel předal Klausovi prezidentský úřad v roce 2003, to je jedenáct let. Nezaložil žádnou politickou stranu, ani hnutí nebo cokoli, co by mělo nějakou strukturu. Nenapsal žádný politický spis, ze kterého by se dal odvodit nějaký program. Na své bezprostřední okolí měl charismatický vliv a dovedl vytvořit mýtus, že s jeho osobou stojí a padá odpor proti komunistickému režimu. Ochotně vplynul do ovzduší intelektuálního žvástu, který je ze své podstaty neškodně levicový – nejvýznamnějším naším představitelem tohoto podvodného humbuku je Václav Bělohradský. Havel ochotně hlásal evangelickou chudobu ze sedadla svého offroadu mercedes a durdil se nad velkosklady hyzdícími okolí velkoměst. Základy na kterých by se dalo stavět nepostavil žádné. Proč tedy tolik rozčilení?
V úvahu připadá jedno vysvětlení. Václav Havel byl intelektuál bytostně prozápadní orientace. Se Západem dovedl komunikovat, na Západě mu bylo dobře, prosazoval spolupráci se Západem a dokud stál v čele státu, dělal všechno proto, abychom se do kontextu Západu vrátili. Oba jeho nástupci, jak Klas tak Zeman, dělají pravý opak. Jestliže si Václav Klaus klade za životní cíl integraci své země se Západem co možná ztížit, ne-li jí zabránit, pokud je to v silách jediného člověka, byť by to byl člověk jeho nepopiratelně velkého formátu, pak mu samozřejmě musí ležet Havel a jeho odkaz v žaludku. Není to odkaz programový, neboť on neměl program. Ale zblo po něm cosi nepopsatelného, něco – za první republiky se tomu říkalo odér. Kolem Miloše Zemana je odér přihlouplé postbolševické přiboudliny. Ale i ten je Klausovi bližší přijatelnější než odér západnictví.
Havel sám žádný havlismus nevymyslel, nezorganizoval a nezanechal ho po sobě jako odkaz. Václav Klaus a jeho horliví vrtichvosti ho musí nejdřív vymyslet a vytvořit.
Aby bylo co nenávidět.
|
V neděli se vyčasilo a po obědě jsme se vypravili na Homoli. To je skalnatý výběžek nad Vltavou s krásným výhledem na Vrané na jedné straně a Zbraslav na straně druhé. Šli jsme v posílené sestavě, s Ljubou a oběma pejsky a také s Ronnym a jeho pánem Petrem.
Po nedávné příhodě s pádem do vodopádu jsme nechtěli nechat něco náhodě a Garinku jsme připoutali vodítkem. Nora i Roník se nechal odvrátit od šemíkovského skoku slovem. Nicméně i těch slov bylo po nějaké chvíli příliš a proto jsem Gari na vodítku odvedl a Ronnny s Norou šli s námi.
Ljuba sPetrem zůstali ještě chvilku na Homoli a fotili a kochali se a já si sedl s Gari na terásek nad pěšinkou. Nora pobíhala kolem nás a Ronny, Garinčin ctitel, se držel poblíž. Gari hezky seděla po mém boku, hladil jsem jí a povídal jí všelijaké pejskovské řeči. To se Ronnymu líbili. Vylezl taky na terásek, natlačil se na mě svými šedesáti kily a olízl mi pravé ucho. Olízl mi i levé ucho a na konec si nechal zátylek.
Byla to očistná procházka.
