 |
Městský soud v Praze postavil na hlavu dosavadní rozsudek Obvodního soudu v Praze 1, který udělil Janě Nagyové podmínku za to, že úkolovala vojenskou rozvědku ke špehování manželky svého milence Petra Nečase. Rozsudek soudkyně Heleny Králové vyvolal rozruch ba úžas a také pochybnosti o tom, zdali zdravý rozum ještě může být v naší zemi v souladu s právem. Městský soud ústy soudce Václava Kašíka označil usnesení nižší instance za předčasné, neodůvodnění, nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Vpád vojenské kontrarozvědky do soukromí manželky ministerského předsedy jí způsobil újmu, konstatuje Městský soud. Věc se teď vrací k Obvodnímu soudu, kde proběhne hlavní líčení.
Občan nad tím musí kroutit hlavou. Jak je možné, že erudovaní právníci, nota bene soudci, mohou posuzovat jednu a tu samou věc tak zásadně rozdílně?
Občanství a vědomí občanské sounáležitosti se státem musí být opřeno o důvěru v právní systém. Ta je podrobována krutým trhacím zkouškám. Občanova existence je mnohdy závislá na individuálním výkladu spletitých zákonů, mnohdy si vzájemně odporujících. Stát po občanovi chce, aby se řídil zákony, přičemž ani on sám nemá jasno, co je a co není v souladu se zákonem a s jakým zákonem má co být v souladu.
Ovšem bez ohledu na toto vše je třeba znovu připomenout, že podstatné ani není to, zda milenka nechala kontráše špehovat manželku svého milce, jako to, že okolí ministerského předsedy, tedy vysocí státní úředníci a straničtí potentáti připustili, aby se něco podobného stalo. Kolem Nečase podle všech známek vzniklo cosi podobného feudálnímu dvoru a Strakova akademie se přiblížila atmosféře císařského Zakázaného města s jeho intrikami a podrazy.
Kde je záruka, že se něco podobného nebude opakovat?
|
|
Chodím krajinou, ale vem mě čert, jestli někdy spatřím volně pohozenou kost. Gari i Nora je nacházejí na každém našem výletě. Jako kdyby okolí vole bylo plné zmírajících zvířat, která tu padají, zdechají a rozpadají se na bílé součástky.
Snažím se zabránit tomu, aby se příbytek proměnil ve skladiště kostní moučky. Do určité míry ctím zásadu, že jen pes ví, co je dobré. Dávám najevo námitky, pokud se pes zmocní rozjeté žáby anebo chcíplé myši. Jsem při tom rád, že nemusím odpovídat na všetečné otázky toho typu, jaký je, pane můj, rozdíl mezi sušenýma králičíma ušima,které kupuješ – nota bene v květinářství za drahé peníze a mezi sušenými žábami, které se válejí na asfaltu? Nemusím nic vysvětlovat. Ucho je pokrutina, protože je v pytlíku a prodává se a žába je hnus.
A co kost?
Dělám, že ji nevidím, pokud je mimo pozemek.
Navíc, jak známo, kost psovi sluší jako... inu, jako kost psovi.
