 |
Konflikty se dnes vyhrávají a prohrávají v mediální rovině. Vyslání konvoje s humanitární pomocí na Ukrajinu byl od Putina důmyslný tah s cílem zabít několik much jednou ranou. Počítá se zde s inteligencí na úrovni členovce: ta nejlepší humanitární pomoc Ukrajině ze strany Ruska by byla velmi jednoduchá a taky nejlevnější: stačilo by zastavit dodávky zbraní a munice a stáhnout vojenský personál z ukrajinského území.
Putin svým tahem míří jako šachista na dvě silné figury, na veřejné mínění doma i ve světě. Nacionalistické vášně rozdmychal na stupeň varu a teď neví, co s tak horkou polévkou dělat. Konvoj náklaďáků budí zdání aktivity a je náplastí na ránu kritiky, že nechal rodné bratry v louži.
On je do té louže ponořil, ale to zřejmě ruské většinové mínění nevnímá.
Konvoj má omámit i veřejné mínění na Západě. Božínku, to nejsou tanky, to jsou náklaďáky se spacáky a potravinami! Počítá se zde, že Ukrajina jen tak nepřijme tuhle karavanu beze všeho na své území. Je tu zaděláno na střet, který nemusí hned být ozbrojený, ale určitě bude zaměstnávat média na celém světě.
Přitom média jsou nejúčinnější zbraní hromadného ničení, jaká je v běžném užívání.
Přitom vodítko z toho labyrintu je celkem jednoduché: pokud nechceme, aby svět upadl do chaosu, je třeba respektovat státní hranice. Ty musí být garantovány a definovány. Řeči o sebeurčení národů jsou šalebné – ve světě existují stovky národů ochotných se dát na pochod za svými vůdci, zpravidla doposud finančně neúspěšnými advokátíky a plukovníky. Rusům na Ukrajině bude nejlépe pomoženo, když se obnoví mír, Rusko i Ukrajina budou normálně fungovat a když dá pánbůh i prosperovat. Vše ostatní od ďábla jest.
|
|
Byla to chvilka leknutí. Gari s Norou zaběhly do lesa a já za nimi zůstal asi sto metrů. Jel jsme zvolna na kole po polní cestě. Uslyšel jsem štěkot, hluboké hrubé hlasy. Šlápnul jsem do pedálů co to šlo. Jistě to byly vlčáci a napadli mi naše hodné neperoucí se pejsky! Les se blížil. Napínal jsem sluch, jestli se neozve nějaké vyděšené kvíknutí ohrožené fenečky.
Vjel jsme do lesa.
Z řvoucích vlčáků se vyklubaly naše mírné, neperoucí se fenečky. Dorážely na dub a nahoře na větvi se třásl kocour. Tak jsem aspoň tu scénku vyfotil mobilem, jak jen to šlo v tom tmavém lese. Nikdy bych nevěřil, že dovedou tak hromsky řvát. Na mě neřvou. Nejsem kocour a nesedím na větvi.
