Bez ohledu na to, zda se někdo bojí nebo nebojí, odpověď širokých mas straníků je předvídatelná. Patrně by ti lidé byli pro to, aby se těm sviním pořádně zasolilo, a těmi sviněmi míněni jak černoprdeláči, tak kapitalisti, podnikatelé a soukromníci obecně, zkrátka všichni ti paraziti. Potíž je v tom, a vidí to Sobotka a Tejc to taky ví, ale nechce to vnímat, že stále ještě nemáme ten správný, třídně posazený právní řád, a nelze jen tak mávat něčím, co je zakotveno v zákonech, třebaže by se to většině líbilo. Takže referendum o těchto tématech by rozhodlo radikálně, ve smyslu zatočte s parazity, ale neuskutečnitelně, protože to zákony až do dalšího Velkého Února nedovolují. Tato drobná rozmíška ostře nasvítila problematičnost referend jako takových.
Církevní restituce a daně, to jsou složité právní a ekonomické problémy. Lze do nich rejpat vidlemi, ale může to pak bolet někoho úplně jiného. Tejc se pro svoji skupinu očividně pokusil nahonit populistické body a nelenil běžet před mikrofony magnetofonů a před kamery. Je velmi pěkné, že sociální demokraté měli ve volebním programu změny v církevních restitucích a zavedení vyšší daně pro energetický, telekomunikační a finanční sektor. Ale sociální demokraté slibovali i třináctý důchod důchodcům. Slibování nesplnitelného, to je jejich styl, to patří k jejich výbavě. Jenže pak přijde ta realita.
Na třináctý důchod nejsou peníze a restituce jen tak mávnutím referend taky nejde měnit.
To vše byl děj trvající pár vteřin. Rychle jsem zasáhl a vlekl Noru pryč. Nic jsem nevysvětloval, nemá to smysl. Ale kdyby to mělo smysl a měl bych vysvětloval, řekl bych asi toto:
Když se nebojí někdo, kdo by se měl bát, pak je třeba zvažovat, zda se nebát.
Tím spíš, že ten někdo má drápky.