Jsou to změny, které se dějí na špičce okrajových formací, podobně se po evropských volbách zatřásla strana Piráti. Přitom právě Piráti získali víc než se čekalo a od křesla v europarlamentu jim chyběl jen fous. Problém Pirátů je absence přitažlivého programu. Problém Zelených je jinde. Životní prostředí se očividně a mimo diskusi zlepšuje. Státní aparát je na to zaměřen. Běží dlouhodobé programy zacílené na snížení škodlivých dopadů technologií na životní prostředí.
Potíž Zelených a v jejich stínu aktivistických organizací je v tom, že toto zlepšení bagatelizují, prohlašují ho za zhoršení a svými činy působí zásadní a viditelné škody na životním prostředí – připomeňme z doby nejnovější právní komplikace s obnovou dálnice D1 z dílny aktivistických skupin. Bude to dohledatelné, kolik mrtvých, jak velké škody na majetku a jak velké škody na životním prostředí vzniknou, pokud tato sabotážní akce projde – což není vyloučeno Těmto lidem jdou na ruku stavební organizace, protože z činnosti aktivistů mají bezpracný zisk. Stavba stojí a peníze tečou, to je ten princip.
Takže Zelní to mají u nás těžké. Volič se zeptá – k čemu vás máme? Nastane zmatený kvikot, ze kterého nakonec někde od někoho vypadne jen žaloba na nějakou stavbu, která je potřebná.
Na konci ulice ho zanesla do strouhy vroubící pole a ztratila ho. Šli jsme za Pepíkem a Věrou a řekl jsem si, že plyšáka najdu, až se budeme vracet.
Já nenašel nic, Gari našla napůl práchnivou, mimořádně odpudivou kost. Donesla ji až domů, ba i na pozemek.
Plyšáka ztratila, kost ne. Proč asi?
Protože kost ne mnohem hnusnější než plyšák.