Připomenutí Štěpánovo extempore, pro něho nešťastného, v ČKD je zapotřebí právě v nové době, kdy komunisté opět ožívají v naději, že slabost EU a rostoucí síla Ruska snad v dohledné době vrátí "historickou situaci", kdy se budou moci vrátit na vedoucí pozici ve společnosti. Dělníci v ČKD se tehdy před čtvrt stoletím naštvali, že je Štěpán přirovnal k patnáctiletým dětem. Mnozí lidé ale dodnes uvažují jako patnáctileté děti neschopné zvažovat realitu (zatímco mnozí patnáctiletí toho schopni jsou).

Jestli se komunisté včetně Štěpána na někom prohřešili, pak je to právě "pracující třída", jak vznešeně nazývali ty, kdo pracují převážně rukama, ať v průmyslu nebo zemědělství. Můžeme se bavit horem dolem o cenách a platech a jistotách, nicméně je mimo jakoukoli diskusi, že za hodinu stejné práce si český dělník vydělal nesrovnatelně méně než jeho německý, francouzský nebo americký kolega. Dodnes si vydělá méně, jenom se ten rozdíl za čtvrt století zmenšil. Úplně se asi nevyrovná nikdy, vždycky budou rozdíly. Ovšem to, že dělníky komunisté okradli o výtěžek jejich práce, to je jejich největší zločin. Smysl státu je udělat vše pro to, aby se lidi měli dobře. V tom komunismus fatálně selhal a to byl hlavní důvod, proč nakonec zkrachoval.

Je paradoxní, že nakonec za všechny komunistické bosse to odnesl Štěpán, benjamínek mezi nimi. A je paradoxní, že dnes nejvíce na demokracii nadávají ti, komu demokratický režim zásadně zlepšil životní podmínky.

Ano, nadávají proto, že mají pocit, že by bylo možné ty životní podmínky zlepšit víc. To je normální lidské vlastnost. Nevelebíme to, co máme, ale nadáváme, protože si myslíme, že bychom toho mohli mít víc.

Miroslav Štěpán zemřel dřív než jiní, uhnětení ze stejného těsta. Komunistickou stranu se podařilo udržet při životě. K paradoxům Štěpánova života patří i to, že se mu v polistopadové éře nepodařilo se s komunistickými předáky v nových podmínkách sblížit. Snad se ho báli nebo se bál on. To je otázka pro historiky, pokud se někdo bude o tuto čistě akademickou otázku zajímat.

Zrádný méďa
Sedíme u snídaně, načež Gari zmizí. Nora zůstává na svém dedikovaném křesílku a tváří se myslitelsky. Ale kde je Gari?

Napadne mě, že jsme možná nechal otevřené dveře do ložnice. Tak to ona Gari určitě využila situace a vyběhla do patra a vpadla do ložnice a válí se v posteli. Vstanu tedy, abych zjednal pořádek.

Vcházím do ložnice. No a vida, Gari leží ve svém pelíšku a způsobně na mě hledí.

No co, jsem ve svém pelíšku, je ráno, přece si můžu chvilku ještě poležet, to přece není nic proti ničemu.

Není,Gari. Jistě není to nic proti ničemu, poležet si ve svém pelíšku. Ale ten méďa, kterého jsi cestou popadla a nechala ležet uprostřed postele, ten méďa tě prozradil“