Čas letí a je zde Ukrajina. Rusko je stále tou říší zla a tou agresivní mocností. Jenže to je třeba brát jako fakt a pokud se politika dělá racionálně, je třeba to brát v úvahu. Nová ukrajinská reprezentace dosáhla dohodou z 21. února realistického maxima, na němž se dalo budovat. Především šlo o volby, jak prezidentské, tak parlamentní. Jenže toto chtělo racionalitu, uvážlivost. Horkým hlavám to připadalo málo a výsledkem je současná situace, kdy ukrajinská menšina je podle všech známek ohrožena na Krymu ruským terorem a agresivní vlna se šíří po celém území na východ od Dněpru.
Bohuslav Sobotka v posledních dnech vyjádřil českou pozici. Výsledky připravovaného referenda Česko neuzná, to je bezpochyby správné stanovisko. Současnou ukrajinskou vládu pokládá za legitimní. Vznikla státním převratem a role prezidenta je právně problematická, ale budiž, v tak turbulentní situaci nelze zůstat na puristických pozicích. Sobotka se přihlásil ke společné evropsko-unijní pozici. Ta je zatím hodně neurčitá, to je z hlediska morálního těžko přijatelné, z hlediska politické racionality pochopitelné. Evropa nemá ani vojenské, ani ekonomické prostředky, jak vývoj ovlivnit. Bude konat nějaké kroky v zájmu zachování tváře a to je vše, co dokáže.
Ale jak jsem zde psal minulý týden, kéž by to bylo bráno jako varování, jako mobilizační podnět. V souvislosti s Krymem se uváděly různé historické paralely, ale nejvíc zde sedí obsazení Porýní Hitlerem 7. března 1936. Tím byla porušena versailleská smlouva, která Porýní určila jako demilitarizovanou zónu. Právě tak nyní Putin porušil mezinárodní dohody garantující ukrajinské hranice.
Umožnila to nepřehledná dynamika událostí v Ukrajině. Míru spoluúčasti postojů Unie a USA posoudí historici, teď se musí rozhodovat politici. Zde v Česku by si měli politici říct, že už nikdy nedovolí tak ponižující ovlivňování našich vnitřních záležitostí, jako se to stalo v aféře kolem radaru v Brdech, která ve výsledku zpochybnila naši schopnost dostát spojeneckým závazkům v NATO.
Bart měl v podstatě dobrosrdečnou povahu a byl charakteristický tím, že se nikoho a ničeho nebál. Žádného psa se nebál. Nebál se bouřky, nebál se horkovzdušných balonů (tehdy ještě lítaly přes Prahu a někdy se zdálo, že nám brknou košem o střechu) a pokud jde o rachejtle, miloval je a těšil se, že někdy některou z nich chytne a zakousne.
Ani Gari se nikoho a ničeho nebojí. Kdepak složitá povaha Nory! Gari by se nelekla holčičky se školní brašnou na zádech a nenapadne ji obcházet vlčáka stometrovým obloukem. Jsou jí čtyři měsíce a protože ji Nora pořád pošťuchuje a volchuje, má už svaly jako pitbul. Doufám jen, že Bartův tulku se nebude rvát jen v sebeobraně a že nedojde na řetěz kolem krku, titanovou sponu a horolezecké lano v roli vodítka. Že se Bartova duše v podsvětí naučila mírumilovnosti.
Zde je odkaz na galerku ponurých fotek ze Světa Tmy.