 |
Události na Ukrajině nám nemohou být lhostejné. Je to náš blízký soused a v minulosti, zvláště pak koncem devatenáctého století, jsme zde měli mnohé zájmy. Naši předkové tam odcházeli a rozvíeli tam moderní zemědělství. Výsledky jejich práce smetl bolševismus, ten tam zavlekl hladomor. Část dnešní Ukrajiny byla dokonce součástí našeho státu a mnoho Ukrajinců našlo v naší zemi domov a práci. Zájem o tuto zemi je tedy očekávatelný, ba přirozený.
Zprávy o událostech posledních měsíců potěšující nejsou a je zřejmé, že Janukovyč tak dlouho sil vítr, až sklidil bouři. Jde skutečně o bouři a bylo by tedy si přát, aby co nejdřív skončila a zanechal a co nejmenší škody. Po tom, co se stalo, samozřejmě není možné, aby vše zůstalo při starém a ví to i Janukovyč a jeho lidé. Nabízejí nové volby jak prezidentské, tak parlamentní – a zde jsme u jádra problému.
Mají dnešní oponenti dost politické síly, aby zvítězili v řádných, spravedlivých a kontrolovatelných volbách?
Na tuto otázku by odpověděly až volby samotné, pod řádným mezinárodním dohledem, který by zaručil jejich férovost. Skutečná demokracie je postavena na volbách, nikoli na Molotových koktejlech. V tomto směru by měl demokratický svět podporovat události na Ukrajině,.
Z toho ale plyne, že by se z návštěvy Janukovyče v Praze, dohodnuté více méně rutinně a bez vědomí dalšího vývoje, neměla dělat okázalá politická opereta. Janukovyč je jednou hlava státu a jeho legitimitu nezpochybní ani vagón Molotových koktejlů. Jeho éra zřetelně skončila. Tím spíš je třeba zkoumat otázku, co a hlavně kdo bude po něm. Moudrá česká zahraniční politika by mohla v tomto směru udělat dobrou práci. Zbrklá gesta mohou jen uškodit a při té příležitosti je dobře připomenout blamáž Západu a zvláště pan Spojených států pod vedením Obamy v souvislosti s krizí v Sýrii. Odtud by mělo vzejít poučení. Dejme tomu, že je Janukovyč parchant; ale kdo jsou ti, co jdou proti němu?
|
Býval takový žertík, dnes už mladým nepochopitelný. Jsem horník, a kdo je víc? Dva horníci. No a je to tady.
Začnu od lesa, nebo spíš od křesílka. Aby nám Nora nelezla na křesla, koupili jsme jí v aukru taky křesílko a byl pokoj. Je to její pelíšek a je v něm spokojená. Někdy, zejména večer, když se chce uvelebit jaksi natrvalo, vykoná obřad, jemuž říkáme „hra na horníka“: začne oběma tlapami drásat opěradlo. Pak se několikrát zatočí a lehne si.
Čas oponou trhnul a je tu Gari. Taky jsme jí vyhradili její křesílko. No a co myslíte, že odkoukala od Nory poslušnost, čistotu, nezlobení, vlídnou psí oddanost? Ne. Zalíbil se jí Nořin horník, začala ho dělat taky a tak tu máme horníky dva.
Zatím se mi nepodařilo horníkování vyfotit, tak aspoň je tu fotka horníků před výkonem.
|