 |
Jsou to možná bezvýznamné detaily, ale je dobře, že k nim došlo. Americký prezident Obama se pozdravil s Raulem Castrem a podle toho, co zachytily kamery a bylo zveřejněno, bylo to setkání sice bleskové, ale bezesporu důstojné. Určitě to neznamená obrat v politice jedné nebo druhé strany a jistě nelze čekat, že Raul Castro nechá propustit politické vězně a otevře Kubu do světa. Je to jenom malé setkání na pohřbu člověka, který se stal symbolem zápasu za svobodu – třebaže si ten zápas vykládá každý po svém.
Ta druhá událost je méně spektakulární, ale v důsledcích důležitější. Izrael, Jordánsko a Palestina se dohodly na společném projektu pomoci vysychajícímu Mrtvému moři. Jde o přivedení vody z Rudého moře a tím by se pomohlo i obyvatelům oněch zemí, všechny tři jsou ohroženy nedostatkem.
Zase: nelze si dělat přehnané naděje, ideologické bariéry jsou příliš hluboké a hlavně, příliš mnoho lidí založilo svoji osobní existenci na prohlubování oné bariéry. Palestinec Arafat, podobně jako Mandela laureát Nobelovy ceny, zemřel jako miliardář. Ale každý pozitivní krok, byť byl malý, vede přinejmenším ke zlepšení atmosféry. Co víc si v předvánoční čas přát?
|
Vzal jsem si pokárání k srdci a nyní už doplňuji zásobu slunečnicových semínek z plechové krabice. Chrastí to, Nora to slyší a vyráží s pisklavým pokřikem zahnat imaginární kocoury. Potud se svět vrátil do těch kolejích, v jakých má rotovat (za předpokladu, že svět rotuje v kolejích). Jen jeden háček tu zbývá – semínek ubývá v krmítku míň než obvykle.
Buď si strávníci ještě nevšimli, že je krmítko v provozu, nebo skuteční kocouři ptačí populaci vychytali. Krmení tedy zatím plní roli sportovně rituální a nikoli alimentárně ochranářskou.
|