Byl to žert. Jiří X. Doležal se dlouhodobě přimlouvá za legalizaci marihuany a není sám, jsou s ním zajedno mnohé autority a ostatně i represe proti tomuto druhu umělého blaha slábne. Že šlo o žert, je každému jasné. Ovšem žijeme v Blbákově: náš stát nebyl schopen ani zabavit papíry Romanovi Janouškovi, který v opilosti boural, poranil řidičku a pokusil se uniknout policii a pak ho týž stát obžaluje z pokusu o vraždu, což je očividný nesmysl, a bude se s ním sáhodlouze tahat, načež ho propustí, o což se chci vsadit. No a opět týž stát by byl schopen Doležala s Pleslem zavřít kvůli naprosté prkotině.
Je to zase symptomatický jev. Politici klausovské ražby hovoří o "mediokracii" a snaží se vyvolat dojem, že jsou novináři jaksi mimo zákon a postih. Opak je pravdou. Autora těchto řádků tahali osm let po soudech kvůli článku, který nenapsal a ani nebyl dostupný v běžném archivu, a věřte, že jsem vstupoval do soudní budovy se smíšenými pocity poté, co jsem prošel kolem dvou pamětních desek s omluvou lidem, kteří byli v této budov odsouzeni k smrti, jednou v době nacistické okupace, podruhé v době komunismu. I to je myšleno žertem, nicméně co není žert, je fakt, že novináře lze buzerovat a tahat po soudech za jakoukoli řádku, kterou napíše.
O Doležalově a Pleslově případu jsem na tomto místě zatím nepsal, pořád jsem věřil, že rozum zvítězí, a jsem rád, že zvítězil. Kéž by tomu tak bylo vždy.
A dvojnásobné kéž: kéž by se státní moc nepouštěla do nesmyslů, které ji zesměšňují. Žalovat novináře kvůli fórku v novinách je akt dehonestující stát. Nesebrat Janouškovi papíry dehonestuje stát a obžalovat ho z pokusu o vraždu (s vědomím, že to stejně neprojde) taky dehonestuje stát. Udělat státní převrat, svrhnout vládu, slíbit zátah na ty, kdo ročně ukradnou dvě stě miliard z veřejných peněz, a pak žalovat expremiéra a jeho milenku kvůli korupci za běžný politický handl, to taky dehonestuje stát.
Ano, všechno souvisí se vším, prkotina i věc vysoké státní důležitosti.
Tedy, takto to bylo – a už není. Předevčírem poprvé se mnou do výtahu vstoupila a včera dokázala, že to nebyl úlet, nýbrž změna postoje. Pravda, ještě to pokládá za vrcholné dobrodružství a je na ní vidět, že by nejraději vyklouzla ven skrz zavírající se dveře. Dělám nohama tak trochu hradbu, aby se o to nepokoušela. Nevadí, zvykne si.
Jestlipak bude vzpomínat: ach bože, to jsem byla pošetilá, když jsem pobíhala po baráku a po čuchu vzpomínala, kde ten můj pán má ten jeho ateliér, zatímco se on vezl v tom příjemném plechovém domečku se skleněnou stěnou, na kterém mi vadí jen to, že skrz tu skleněnou stěnu na mě čumí pes, který vypadá stejně jako já!