 |
Kolem Zemanem najmenované vlády padlo a padá a padne hodně silných slov. Nemá smysl se jimi zabývat. Nicméně dokud nedojde na činy, nelze dělat nic jiného, než se zabývat osobami, jimiž Zeman svého Rusnoka obklopil. V současné chvíli je na tapetě Jan Fischer.
To, že si Fischer dovolil záhadně přijmout několik milionů v podstatě ve stejnou dobu, kdy byl vyvolen Zemanem za ministra financí, je něco ještě šílenějšího, než že milenka ministerského předsedy zaúkoluje špionáž, aby slídila za milencovou manželkou. Tady se děje cosi jako korupce přímo před našima očima a týká se to člověka, který bude rozhodovat o našich penězích.
Je dobře, že se Bohuslav Sobotka pochlapil a odmítl Fischerovu nabídku vysvětlit původ peněz mezi čtyřma očima. Rozkol v sociální demokracii tím pádem nastává dřív, než jsme čekali – Sobotkův rival Hašek otevřeně sází na monarchickou kartu a svou podporou Zemana si buduje pozici prvního poskoka hradního monarchy. Přirozeně, že Zeman nikdy Sobotkovi jeho odpor neodpustí, stejně jako nikdy neudělí milost těm sociálním demokratům, kteří měli dost soudnosti na to, aby v prezidentské volbě proti Klausovi Zemana nepodpořili.
Ale i toto všechno jsou slova. Podstatné je, jak daleko v nestoudnosti Zemanova mateřská školka půjde, až jí sněmovna nedá důvěru, kam daleko ji na provázku křižovatkami české politiky Zeman povede. Bude to procházka dlouhá rok. Ale za tu dobu se dá podepsat spousta podstatných dohod a smluv. No a jestli kupříkladu Zeman pověří své ovečky, aby daly Temelín Rusům, pak je to jasné, všechny dílce toho puzzle zapadly, konspirační teorie pominou, nastane konspirační praxe.
|
|
|
A jsem opět tady, zpátky z Francie, kde jsme s Ljubou pobývali dva týdny, chvilku v Alsasku a Beaujolais a delší chvilku ve Francouzském středohoří. Podgerských momentů mnoho nebylo, nicméně jeden byl pěkný a o ten se s vámi podělím.
Puy Mary je hora, přesněji vyhaslá sopka v kraji vyhaslých sopek. Vysoká je nějakých osmnáct set metrů. Pod ní je sedlo a do něho míří hned tři silnice. Až do dvanáctého července bylo sedlo zavřené pro auta, protože tam opravovali silnici. Nicméně Puy Mary nás pokoušela a tak jsme se na ni vypravili na kole. Tábořili jsme v kempu na břehu říčky Jordanne u vesnice Mandailles Saint Julien asi o osm set metrů níže, deset kilometrů od sedla.
Čímž je dáno vše, desetikilometrové stoupání s převýšením osami set metrů, pro vrchaře nic, pro našince, no, dejme tomu pěkný záhul. V půlce mi bylo už docela slušné horko a začal jsem laborovat s čepicí, tedy spíš s kloboukem, mám ho ještě z Namibie, koupil jsem si ho tam u pumpy. Od pátého kilometru jsem si ho popouštěl na záda, visel na šňůrce, na kilometru šestém jsem si jím otíral obličej a na sedmém jsem zjistil, že ho nemám.
Otočil jsem se, abych ho hledal. Víte, co to znamená ztrácet výšku? To byl přesně ten případ. Sjel jsem níž o dva kilometry a klobouk nenašel. Rozloučil jsem se s ním v duchu a supěl nazpátek dokonce. Ljuba už na mě čekala na devátém kilometru. Tam že se vyfotíme. No a vida, klobouk jsem našel – měl jsem ho zastrčený v kapse!
Konec dobrý, všechno dobré. Tím podgerismus končil. Pak už přišla jiná dramata. Slunce zašlo, přišel mrak, začala bouřka a s ním prudké krupobití. Ten se hodil, ten milý, ztracený a ne zas tak moc ztracený klobouček!