 |
Před televizními kamerami se včera večer naposled utkali Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman pod taktovkou Václava Moravce. Ten byl v lepší formě než posledně a sama diskuse byla poměrně umírněná a omílaly se v ní kauzy a odpovědi již mnohokrát vyřčené. Těžko si představit, že by tato debata převrátila některého z již rozhodnutých voličů na druhou stranu.
Benešovy dekrety
Karel Schwarzenberg se tentokrát vyvaroval úletu typu "Beneš před soudem v Haagu". Nicméně je kupodivu, že líp nezareagoval na "dotaz z pléna", jak by tedy otázku sudetských Němců řešil on.
To je skutečně otázka mimo sféru rozumné soudnosti, zvláště pak v kontextu debaty prezidentských kandidátů. Vyhnání Němců se událo ze Stalinova rozhodnutí, který si přál Polsko a Československo tímto činem obě země připoutat ke svému impériu. Ve Francii, Dánsku a Belgii zůstaly německé menšiny bez tohoto krutého trestu. Vyhnání dnes samozřejmě vnímáme naší optikou a takto nahlíženo je to skutečně zavrženíhodný čin a jeho strůjce by opravdu musel skončit v Haagu jako válečný zločinec. Po válce vyvolané Hitlerem však vypadalo všechno jinak.
Pokud ale bychom si chtěli hrát na "co by bylo, kdyby", pak bychom si mohli položit otázku, jak by vše dopadlo, kdyby se po válce nevydala západní Evropa cestou porozumění.
Malý historický příklad. I první světová válka byla krutá a vyvolaly ji Rakousko s Německem. Násedoval versailleský mír s vražednými reparacemi pro Německo. Reparace a další ponižující podmínky neadekvátní vojenskému výsledku války vyvolaly nacionalistické nálady revanše. Bez nich by Hitler zůstal pouhým tlučhubou z pivnice a pisálkem antisemitských brožurek a nedostal by příležitost stát se třetím největším vrahem dějin po Stalinovi a Mao Ce-tungovi. A teď to "co by bylo, kdyby". Co by bylo, kdyby západní Německo opět šlo cestou revanše, kdyby se nedemokratizovalo a kdyby si vyhnaneckou skupinu pěstovalo jako zdroj nenávisti. Asi tak, jak to dělají arabské země od roku 1948 s takzvanými palestinskými vyhnanci.
Toto není nerealistická vize. Za určitých specifických okolností se to mohlo stát.
To bychom pak my, kteří nemáme s poválečný uspořádáním nic společného - byli jsme buď děti, nebo jsme ještě nebyli na světě -, měli s Benešovými dekrety problémy.
Aktuálně žádné problémy s dekrety nemáme. Mají jediné praktické využití, a sice slouží jako koření pro politickou polívku šovinistů, jako je Miloš Zeman a Václav Klaus.
|
|
Ve Španělsku to asi opravdu není dobré a nezaměstnanost pětadvacet procent a více je obří problém. Však o tom slýchám v rádiu pořád. Tuhle tam bylo zase povídání od paní španělské dopisovatelky českého rozhlasu. Referovala o nezaměstnanosti mezi mladými a na mikrofon si pozvala nezaměstnanou absolventku vysoké školy. Chudera vystudovala mediální komunikaci a teď nemá do čeho píchnout.
Její osud mi leží v hlavě. Copak je to ta mediální komunikace? Představuju si, že přijdu domů a řeknu ženě:
„Poslyš, Ljubo, ta mediální komunikace nám nějak vrže a zatejká.“
„Já na to taky myslela,“ dí žena. „Zavolej na to nějakého mediálního komunikátora, ať to dá do pořádku.“
„Já žádného neznám.“
„Tak nějakého vygoogli! Copak musím dělat všechno sama?“
Volám Jirku Knébla.
„Jiříku, nevěděl bys o nějakým mediálním komunikátorovi?“
„No, my jsme tu teď s Haničkou jednoho měli. Ale...“
„Co je s ním?“
„No, je dobrej, ale drahej.“
„Jak, drahej? Víš, já myslím, že je lepší dát nějakou tu stovku navíc než si nechat rozhašenou mediální komunikaci.“
„To my si s Haničkou myslíme taky a teď nám ta komunikace fakt šlape. Pošlu ti číslo vizitkou.“
A tak dále.
Mohl bych pokračovat. Půjdu ale a vygooglím si, co je to ta mediální komunikace, abych hlouběji pochopil trýzeň té mladé Španělky.