 |
Chvála bohu, že politik vypadne z obvyklého politického ptydepe a promluví lidským jazykem! Tak promluvil Václav Klaus, když v žertu při setkání se studenty řekl, že by zvolení některého z kandidátů v něm vyvolalo myšlenky o emigraci. Slova rozčeřila hladinu mediálního rybníka. Má prezident takto hovořit nemá? S takovou anketní otázkou oslovil veřejnoprávní rozhlas posluchače.Jedno jasné, co prezident má. Jeho vodítkem je především ústava, ta určuje jeho pravomoci. Například reprezentuje republiku navenek. To mnohdy Klaus nedělá. Reprezentuje sebe a vlastní názory. On, který je trubačem standardní parlamentní demokracie, se ne vždy řídí parlamentním rozhodnutím. Je to pikantní o to více, že parlament, obě jeho komory, jsou voleny přímo, kdežto on sám byl zvolen nepřímo za okolností velmi neprůhledných.
To je něco, co by prezident neměl. Ohřívání vlastní polívky, to je bohužel něco, co zavedl Václav Havel. I on se dopouštěl těch či oněch výroků a zastával ta či ona stanoviska, bez ohledu na politickou linii určenou volenými orgány. Klaus dělá totéž, v jiném politickém gardu, protože osobnostně je v mnohém Havlův protipól.
V tomto světle je úplně jedno, co říká nebo neříká o prezidentských kandidátech. Ostatně, vůbec ne v žertu leč zcela vážně podpořil Miloše Zemana jako kandidáta a opakovaně o něm tvrdí, že je jediný skutečný politik z těch, kdo o post hlavy státu usilují. Což by mohlo pěkně nadzvednout přinejmenším Přemysla Sobotku. Můžete pochybovat o tom, jestli je čínský kloboučník, ale že je politik, o tom rozumné pochyby býti nemohou.
Ostatně, Klausův výrok, třeba možná neomalený, je v mnohém pravdivý. Mnoho lidí by mělo chuť na emigraci, kdyby byl zvolen ten či onen a především pak, kdyby byl potřetí zvolen Václav Klaus. Ale to jsou plané řeči. Komunisté svým postojem v podstatě zlikvidovali sociálně demokratického kandidáta, takže se druhé kolo s největší pravděpodobností odehraje mezi dvěma bývalými komunisty, Janem Fischerem a Milošem Zemanem.
Kdo bude mít chuť na emigraci, nechť si koupí mapu, aby věděl, kam jet.
Ať ten či onen, hradní heslo už nebude Pravda vítězí.
Bude změněno:
Čo bolo, to bolo, terazky som prezidentom!
|
Ljuba si koupila psací stůl. Rozumí se, že krásný – bílý, se šuplíky, s elegantníma nožkama, není to žádná technická potvora sestávající z desky a kovových trubek, jako mám já. Přivezli ho dva pánové, vynesli krabici do patra, zavlekli krabici do pokoje a jali se montovat. Ljuba šla s Norou na procházku. Chtěla sama sebe potěšit pohledem na tu krásu ve stavu hotovém. Miluji pohled na odborníky při práci. Sedl jsem si tedy do křesla, s Toshibou na klíně, protože i já musím pracovat, a sledoval, jak jim to jde od ruky.
Twn stůl má desku dvojitou. Ve velké desce je menší, potažená zelenou kůži. No a jak ti pánové zvedali desku, menší vypadla z té větší a spadla mi na nárt.
Dobře se stalo! Hned vedle mých nohou ležel na podlaze šuplík. Kdybych tam neseděl, deska by nepřistála na mém nártu. Dopadla by na roh šuplíků a místo abych já měl modřinu, byla by v té zelené kůži díra.
Po půl hodině se vrátila Ljuba s Norou.
“Dobrý!“ referoval jsem u vchodu. „Stůl je hotový.“
“Já měla starosti,“ řekla. „Takové tušení, víš? Koukla jsem jim do auta a oni mají na přístrojové desce položené DVD Pat a Mat.“