 |
Rozhodnutí soudu včetně soudu ústavního je třeba respektovat. Ovšem ústavní listina práv a svobod nezakazuje si při všem respektu o rozhodnutí myslet svoje. Tak například ústavní soud rozhodl, že nezaměstnaný nemůže přijít o dávky, když odmítne dvacetihodinovou službu veřejných prací. "Povinnost vykonávat veřejnou službu může způsobovat ponížení dotýkající se jejich vlastní důstojnosti."
Učili nás, že práce šlechtí, ale to bylo za minulého režimu. Teď, jak rozhodl ústavní soud, práce ponižuje. Mě například ponižuje, že musím platit daně, ze kterých jdou dávky lidem, kteří pokládají veřejně prospěšnou práci za něco ponižujícího. Ovšem já pracuju, platím daně, a tudíž jsem subjekt nezajímavý pro ochránce všeho druhu. Lidé daně platící jsou nechráněná zvěř.
Řízení na obzoru
Jako ve filmovém hororu mršina Věcí veřejných občas vstane z hrobu a vybafne na publikum. Tentokrát se to stalo v souvislosti s církevními restitucemi. Tento zákon, zbaběle podepsaný-nepodepsaný prezidentem republiky, opravdu neodpovídá většinové vůli obyvatelstva a byl propasírován opravdu poťouchlým způsobem, jako když jdete po pěší zóně a šlapka Máňa vám vyfoukne šrajtofli. Soudy jsou osvědčené zviditelňovací médium, proto se kolem nich budou rojit odmítnutí prezidentští kandidáti a spolu s nimi i Radek John v čele své party.
Je fakt, že tento zákon s dopadem na desetiletí dopředu prošel jen fíglem – ten připomíná puč z února 1948. Tehdy odešli z Gottwaldovy vlády demokratičtí ministři, tentokrát odešli z parlamentu na Zaorálkův popud poslanci sociální demokracie a s nimi komunisté. No a zbytek sněmovny otevřel dveře k další vlně majetkových přesunů.
Těžko soudit na Ústavní soud. V náznacích dříve už dal najevo, že církve by se o majetek mohly úspěšně soudit, kdyby zákon neprošel. Nicméně je zde ještě jedna strana mince.
Jde o věc povýtce politickou. Teď už se Ústavní soud opravdu stává třetí komorou parlamentu. Mohli bychom zrušit zbytečnou sněmovnu a zbytečný senát a nechat jen chytrý a neomylný Ústavní soud. To by panečku byla demokracie, a jak by se ušetřilo!
|
Při polední procházce (Nora se mnou sdílí ateliér v Břežanech, učí se mnou Photoshop a píše Digineff) jsme potkali vlčáka. Jsou mu dva roky, jmenuje se Nero a Nora se mu očividně líbí. Problém je v tom, že se Nora vlčáků bojí od té doby, kdy ji zvolchoval vlčák Cid. Nic vážného, jen si ji pokutálel před sebou a to se ale nezapomíná.