Patálie s pomazánkovým máslem
Právě v den, kdy premiér Nečas zahájil v Bruselu jednání, které může skončit tím, že – obrazn řečeno – Česko svým vetem odpálí pod EU atomovku propukla aféra s pomazánkovým mjáslem. Bruselů nás připravil o rum, sáhl nám na syrečky a teď nám vzal i pomazánkové máslo!

Podotýkám, že pomazánkové máslo je produkt známý u nás čtyřicet let. Maže se to na chleba (pomazánka) a bílé je to jako máslo (máslo). Námitka unijních potentátů: jde o klamání zákazníka, inzeruje se to jako máslo a není to máslo, takže je třeba to zatrhnout.

Spravedlivě uváženo, něco na tom zákazu je. Produkt vznikl před čtyřiceti lety, tedy za tuhého totáče. Tehdy panovala velká volnost v pojmech. Diktatura se jmenovala lidová demokracie, ozbrojená agrese byla bratrská pomoc a hatlapatla na chleba mohlo tudíž být máslo. Zvykli jsme si, na to pomazánkové máslo líp. Správný název to ovšem není. Dnes by si nikdo nedovolil přijít na trh s hatlapatla a nazvat to máslem, protože by si ho producenti skutečného másla namazali na chleba. Pomazánkové máslo se tak jmenuje a prodává, protože je na trhu čtyřicet let.
Což je kauza pro učence a doktory a rektory – je správné udržovat chybu, protože je tu dlouho?
Odpověď asi není žádná, předpokládám. Nakonec se najde důmyslné řešení ve stylu malá domů, jako když se rum přejmenoval na tuzemák.
A leje se do něho metyl, to je zase matení pojmů nové doby. Metyl jako etyl a travič si říká podnikatel.
Každá doba má své matení. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Kdo za to může
Onehdy jsem s kamarádkou Ivanou zaskočil na oběd do pizzerie v druhém patře obchodního centra Nový Smíchov. Pojedli jsme, povykládali, načež jsme se rozloučili a šli oba po svých. Sjel jsem výtahem do garáže a odjel.

Včera se konal vraní sněm, tedy dámská sešlost, kam patří moje Ljuba a taky zmíněná Ivana. Načež dámám vyprávěla toto:

Byla se mnou na obědě, rozloučili jsme se, já odjel výtahem, ona po chvilce taky. Šla k autu a hleďme, kdepak mám parkovací lísteček? Za ztrátu tam počítají tuším tisícikorunu. Hledala pět minut, deset, čtvrt hodiny. Nakone se vrátila do té pizzerie v druhém patře. Šla k našemu stolu, tam nic nebylo. Načež přišla servírka. Ivana se jí ptala, jestli nenašla parkovací lístek. Ona žádnmý lístek nenašla, ale zato kolegyně našla. Slovní doprovod:
“Ona tu seděla jedna paní, hrála si s parkovacím lístkem a strčila ho do desek jídelního lístku.“
Tak se nakonec ten lístek našel.
A jakou to má pointu?
Závěrem Ivana kamarádkám pravila:
“To bylo tím, že na mě Ondřej hodil tu svoji roztržitost!“
Chápete? Můžu za to já!