Dráždění hada bosou nohou
Jakpak asi budou reagovat němečtí občané na televizní záběry rozhněvaných Athéňanů, demonstrujících proti jejich kancléřce Angele Merkelové! Prostoduchá reakce je jednoznačné: my do nich cpeme prachy a oni nám házejí na kancléřku kamení.

Ve skutečnosti to je nekonečně složitější. Řek, který přišel o velkou část výdělku a jedinou perspektivu před sebou vidí vyhazov z práce bez naděje na získání nové nemá pocit, že si žil nad poměry a že zavinil nějaký dluh. Ta řecká rozmařilost se odehrává v makroekonomických sférách, kdežto v rovině běžného života si nikdo rozmařilost nepřipouští.

Stačí se o tom přesvědčit sebezpytem. Kdo z nás má pocit, že dostává víc peněz než si zaslouží? Přitom je naprosto nejasné, co si kdo zaslouží a jaká je cena jeho práce. Hrozí nám devítiporocentní nezaměstnanost a přitom na stavbách neslyšíte české slovo. Copak má občan ve frontě v úřadu práce pocit, že žádá nemožnosti? Na politické napětí to ovšem stačí. Tím spíš, když německá média popichují proti nenažraným Řekům a řecká média dělají z Němců nacisty. Je to dráždění hada bosou nohou, vyvolávání duchů, kteří mohou udělat hodně zla. Jako to ostatně dělali v minulosti, Němci i Řekové o tom vědí svoje. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Jak jsem vystupoval v televizi
Tato příhoda se bude Podgery jen hemžit. Ten hlavní jsem byl já. Včera jsem se mihnul v čtyřiadvacítce. Oni mě berou jako člověka, který strká nos do nových techno - hračiček. V současnosti se hodně mluví o čtečkách, elektronických knihách s elektronickým papírem. O tom jsem měl vlídně pohovořit v TV 24 v rozhovoru s panem Čechem. Měl jsem schůzku na Kavčích horách s kamarádem, který čtečkám rozumí - v 20.50. No a utkvělo mi v paměti, že tam mám být v 19.50 a vyjel jsem ze Zvole a už jsem byl skoro v Písnici, když jsem si uvědomil, jaký jsem Podger. Vrátil jsem se do Břežan, kde mám ateliér, sedl jsem si k počítači a když jsem zvedl hlavu, bylo 20.40. Já to málem prošvih! Vletěl jsem do auta, mazal ku Praze, kamarád už tam stepoval, vrazil mi čtečku, já ji dal do kapsy, šli jsme dovnitř... načež se ukázalo, že přijdu na řadu za tři čtvrti hodiny. Pan asistent mě vybavil mikroportem, to je takový ten vysílačkový mikrofon. Stáli jsme na chodbě u studia, kecali, blížila se chvíle, kdy mě měl pan Čech vyzpovídat o čtečkách, načež se na mě pan asistent vrhnul a vytahoval mi mikroport z kapsy.

"Co to děláte?" divil jsem se.

"Abyste mi ho nevodnes."

"Já tam ale ještě nebyl!"

"To není možný," řekl a rval mi dráty dál.

Ubránil jsem se tomu Podgerovi.

Červené světlo nad studiem zhaslo.

"Neměl bych tam jít?"

Pokrčil rameny, byl zřejmě uražený. Tak jsem vlezl dovnitř o své vůli, pan Čech mě vyzpovídal, ukázal jsem diváctvu čtečku, pohovořil a bylo to za mnou.

Šel jsem s kamarádem pryč. Najednou se zastavil a zkameněl.

"Čtečka... Já ztratil čtečku."

Třetí Podger na tak úzké časové ploše, to se hned tak nevidí! Tak jsem tu čtečku vytáh z kapsy, vrátil mu ji, a zbytek dne uběhl bez podgerovských příhod.
Což je kupodivu.