Sedmdesát let
Byla by současná armáda schopna takové akce, jako byl atentát na Heydricha? Podle názoru ministra obrany Alexandra Vondry ano. První reakce mnoha čtenářů bude asi skeptická a materiál pro ironické poznámky by žádný vtipálek nemusel dlouho hledat.. Atentát na Heydricha byl přece mimořádný výkon nejen v dějinách našich ozbrojených sil. O nic podobného se nepokusili ani Francouzi, kteří měli v okupované Francii mnohem rozsáhlejší odbojové zázemí.
Čistě technicky, naši současní vojáci a zvláště pak příslušníci speciálních jednotek jsou vybaveni odborně i fyzicky velmi dobře. V atentátu na Heydricha hrál roli ještě jiný faktor, totiž vlastenectví a z něho plynoucí ochota se obětovat. V roce 1942, kdy Gabčík s Kubišem zlikvidovali masového vraha Heydricha, byla v živé paměti neuvěřitelná anabáze československých legií v Rusku. I tato vojenská akce, navíc dlouhodobá, nikoli jednorázová, je mnohými vojenskými historiky a teoretiky pokládána za pozoruhodný a zcela nevídaný výkon. V předválečném Československu i v jeho okupované trosce hrály velkou roli organizace jako byly skautské organizace a Sokol. K vlastenectví vedla mladé lidi škola. To všechno a jistě i mnoho dalších faktorů vedlo k tomu, že naši vojáci v Anglii byli ochotni jít do akce, která pro ně osobně dobře dopadnout nemohla.
Dnes, pokud něco likvidujeme, pak je to právě vlastenectví. A co hůř, ti co nejvíce mávají národním praporem nebudí důvěru a čiší z nich v nejlepším případě populismus. Politické elity národnímu duchu spíš škodí než prospívají. Opravdu je dnes těžké hledat nějaký ideální motiv pro eventuálního současného Gabčíka nebo Kubiše.
Možná, že je tahle úvaha naveskrz zbytečná. Žádný Heydrich široko daleko není a naši vojáci vyjíždějí na mise, které jsou mnohdy nebezpečné a riskantní, ale jist ne tak zoufale sebevražené, jako byl vzpomínaný atentát. Přejme si, aby při tom zůstalo a nikdo nemusel být vystaven tak kruté zkoušce. A vzpomínejme na statečné parašutisty a všechny odbojáře, kteří jim pomáhali, s vděčností a vděkem. Teřba nás tento postoj v něčem posílí.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
JAK ŽIVOT JDE: Blamáž s pytlem
Na několik etap jsem betonoval chodníček za barákem. Neptejte se mě, proč jsem si na to nenajal lidi. Nejde po ledajaký chodníček. Je to umělecká práce ve stylu Starý Japan a na širém světě by to nikdo neuměl, leda někdpo jako byl Sen Rikjú, ale toho donutili učinit harakiri v roce 1591. Asi proto, že se mu nepodařilo vyrobit chodníček. Zkrátka, tenhle chodníček je moje dílo a včera jsem dokončoval skoro jeho finální fázi.
Pro beton jsem jel do Obi. Vyfasoval jsem vozík a zajel do oddělení stavebnin. Tam měli na výběr snad deset, patnáct druhů pytlované betonové směsi. A najednou vidím, mají tu pytle zabalené v igelitu, zřejmě tržené, a na nich nápis 30% sleva!
Úžasná věc, tyhle slevy. A třicet procent, to je panečku, pořádná sleva! Při ceně sto pade za pytel ušetříte páďo apři dvou pytlech kilčo. Nelze odolat. Naložil jsem ne bez obtíží oba pytle na svůj vozík a dojel s nákladem ke kase. Tam fronta, protože v neděli Čechové kutají své kutilské práce a nakupují materiál. Dostal jsem se na řadu.
„Sleva,“ pravila pokladní.
„Ano, sleva,“ přisvědčil jsem spokojeně.
„A kde máte papír?“
„Jaký papír?“
„Tady,“ukázala prstem.
Pod nápisem 30% bylo mnohem menším písmem napsáno, že pokud mám zájem, mám se obrátit na prodavače. Chápala se mikrofonu, aby ho zavolala, znáte to, takové to vyhlašování oddělení stavebnin k pokladně.
Ohlédl jsem se. Lidé co stáli za mnou ve frontě nabývali vzezření žulových soch a v očích se jim rozžínal plamen nenávisti.
Některé poháry třeba dopít do dna, zvláště pak poháry hořkosti. Jel jsem zpátky se svými pytli, abych vrátil zlevněné a naložil si zdravé pytle se 100% cenou a čárovým kódem. Když jsem první pytel skládal z vozíku, igelit povolil, přišel prodavač...
Ne každý příběh musí být plně dopovězen. Tenhle má šťastný konec, a omezím se tedy úplně na závěr: nenásledoval jsem cestu Mistra Rikjú. Nůž zůstal v šupleti kuchyňské linky, nespáchal jsem harakiri.