Malá domů
Pozoruhodná je schopnost zákonodárného sboru kopat věci do autu. Komise pro výzkum BIS přerušila jednání o odposleších Béma a Janouška pod směšnou záminkou přítomnosti člena komise, poslance Věcí veřejných Davida Kádnera, který dříve pracoval v agentuře ABL. Kádnerův vyhazov je zajímavé téma pro ústavní právníky. Jde o řádně zvoleného poslance. Má své pracovní povinnosti, mimo jiné i účast v komisích. Je v komisi a na jednání se dostavil. Takže mu bylo zabráněno vykonávat ústavou zaručené a sněmovním řádem dané povinnosti. Důvody k jeho perzekuci neobstojí. Je skoro jisté, že zmíněné odposlechy nepořídila žádná ABL, ale BIS. Spekuluje se, že unikly z ABL, ale aby mohly uniknout z ABL, musely nejdřív uniknout z BIS, tedy přeniknout z BIS do ABL a pak teprve, z důvodů jež jsou předmětem spekulací, na stránky novin. Geneze skandálu se pana Kádnera týká tak málo jako bronzového Františka Palackého na stejnojmenném, náměstí v Praze. Humbuk kolem Kádnera vyvolali sociální demokraté. Proč mají zájem na tom, aby otázky nepříjemné pro vedení BIS přišly na přetřes později? A jsme zase v říši záhad, jako je záhada, ja to, že BIS vše věděla už dávno a nikdo nic nepodnikl a věci se začaly hýbat, teprve když se pracovní výsledek bezpečnostní služby ocitl místo na prezidentově nebo premiérově stole pro změnu na stole redaktorově.

Bože kéž jsem policajtem
To si zpíval Karel Havlíček Borovský. Teď je aktuální jiný refrén, bože, kéž nejsem policajtem. Vždyť takový policajt aby se tetelil: Chytne ožralého Janouška po bouračce a po pokusu o zabití ženy a následném útěku a … co teď?
Zkušenost mu velí: když ho lapnu, budu mít průser.
Tak ho pustí. A má průser.
V tomhle státě se fakt nedá bejt policajtem!
Takže veřejnost mohla nahlédnout podstatu skutečnosti jen na kratičkou dobu. Teď už se zase zatahují mračna. Kdo ví, jestli Pavel Bém nakonec nedostane Řád stříbrného lva. Mimochodem, bylo to míněno žertem, ale co se počtu pravděpodobnosti týká, je to mnohem pravděpodobnější než to, že ponese za cokoli jakoukoli odpovědnost.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Veliká
Hru na velikou jsme s Norou objevili ještě když byla hodně malinká a teď, když už je veliká, v ní pokračujeme., Nikdo není dost veliký na to, aby se nenechal obdivovat za to, že je ještě větší. Je to jednoduchá hra. Vracíme se z procházky podél pole, pak zabočíme do příčné ulice. Tam Nora zrychlí, už ví, že se bude hrát na velikou. Hodně zrychlí, to znamená, že já jsem hodně vzadu. Zmizí za rohem, nakonec dojdu k rohu i dál, a za rohem... Mají tam před vjezdem na pozemek složený štěrk a kupu přikryli plachtou. Nahoře stojí Nora a už mě vyhlíží, kdy vyjdu zpoza rohu a uvidím ji. Takže vyjdu, uvidím ji a musím VELMI obdivně volat: Veliká! Ty jsi veliká! Ona přiběhne, já jí dám ňamítko a ona spokojeně běží naproti přes ulici, kde je za plotem hodný pejsek Kubíček.

Na těch psích hrách se mi líbí jejich neměnnost. Věci jsou takové jaké jsou a netřeba je měnit. V našem lidském světě proměn je to příjemná deviace.