Dva pohledy
Politický návrat Miloše Zemana pod praporem sociální demokracie je možný, na první pohled i nevyhnutelný. Oranžoví zatím nasadili dva koně do závodu, Jana Švejnara ověnčeného porážkou a Jiřího Dienstbiera mladšího. Ten je mladý a navíc syn disidenta a sám disident, což je v očích nemalého segmentu podpůrců sociální demokracie neodpustitelné mínus: je to nejspíš stejný lump a kdyby se dostali k moci, prezidentský kandidát by šel do basy, kde byl dříve jeho otec.
Miloš Zeman je sice také poražený prezidentský adept, ale jemu se to dá odpustit, protože je našinec, pije becherovku a je s ním sranda. Když něco řekne, každý mo rozumí a v těchhle volbách půjde volit každý kdo bude chtít. Do popředí ho sune i poslanec Jaroslav Foldyna. Nebude to samozřejmě jednoduché.
Nastupuje druhý pohled. Kdyby se Zeman chtěl věnovat prezidentské židli a do ničeho jiného se nemíchal, možná by mohl získat podporu neslaného nemastného Sobotky. Jenže Sobotka je neslaný a nemastný, ale hloupý jistě není a ví, že se Zemanem na hradě by měl v roli premiéra mnohem horší roli, než jakou má dnes neslaný nemastný Nečas s Klausem za zády. Klaus aspoň nechlastá a mluví zdvořile a když někoho urazí, ne každý to pochopí. Kdežto Zeman by to říkal takňák po našem, odpoledne po půl litru becherovky otevřeněji. Sobotka by byl pošetilec, kdyby tohle riskoval. To raději Fischera, vytane mu na mysli.
Potíž je v tom, že tentokrát je ve hře faktor zapeklitý, na který žádní Dalíkové se svými pytli sponzorských peněz nedosáhnou.
To jsou lidi.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
JAK ŽIVOT JDE:
Příhoda na parkovišti
Parkoval jsem včera na Pankráci, na Budějovické ulici. Tam se parkuje na pruhu uprostřed ulice, najíždíte z obou stran, zleva, zprava, auta stojí čumáky proti sobě a za zadkem jim další auta jezdí do města nebo z města. Tak jsem taky tak zaparkoval, auto mi půjčila Ljuba, svoji červenou hondu. Nikde nikdo nebyl, šel jsem tedy po svém a když jsem se za čtyřicet minut vracel, zahlédl jsem osobu v žlutém hacafraku. Mávl jsem na ni, že jí zaplatím parkovné.
„Stojíte špatně,“ kárala mě osoba.
„Jak to, špatně?“
„Přejel jste tuhle čáru,“ ukázala.
Opravdu, osou parkovacího ostrůvku vedou dvě čáry, od sebe asi metr.
„Kdyby tudy jel vozíčkář, kvůli vám neprojede!“
„Proč by tudy měl jet vozíčkář?“
„Vozíčkář může jezdit kudy chce!“
Rozhlédl jsem se. Ano, stál jsem asi třicet centimetrů přes tu čáru. Jenže vedlejší auto taky, a naproti auto taky a za mnou pět dalších a přede mnou osm. Ukázal jsem na ně osobě a usoudil, že by musel vozíčkář jet jinudy, že tudy by projel leda Hurvínek na kolobrndě.
„A co tahle auta? Ta stojí taky přes čáru.“
„No jo,“ řekla osoba, „ale ty můžou.“
„Proč?“
„Protože jsou velký!“
No a mám to. Dobrá vyučená. Příště si vezmu na cestu do města rodinného bentleye. Zaparkuju ho přes čáru a zadkem do půlky vozovky.
Jen aby ta osoba měla službu.