 |
Přeji čtenářům Hyeny pěkné vánoce. No a místo úvodní glosy si dovolím vám nabídnout milou, klidnou vánoční povídku. Vznikla na objednávku Reflexu, do jejich vánočního čísla. Místo Vánoc z toho byl funerální speciál. Takže s dovolením pana šéfredaktora Hamšíka zveřejňuji svoji povídku zde. Vánoční povídky všech autorů Reflex zveřejní ve formě e-booku. Až to bude hotové, dám vědět.
O tom, že zastřelí Ježíška, se Santa Claus s Dědou Mrázem dohodli u baru pražského hotelu Diplomat. Byli zajedno, že je ten parchant pěkně sere.
„Mázneš ho ty,“ řekl Santa Dědovi. „Chci čistou práci. Bum a prostřelená makovice. Jinak tě v tom nechám lítat.“
Mohl si dovolit povýšený tón.
„Věděl bych o jednom šikovným... soloveckej Kolja... ještě na mě věří...“
„Hovno. Uděláš to sám. Ničeho se neboj. Tady máš glocka bez výrobního čísla, mám to od kosovskejch Albánců. Je to zajetá stříkačka, hustě přesná. Prostě bum a ten škleboun bude mít průvan v hlavě.“
Ježíška jim pomohl najít podplacený elitní policista z útvaru pro potírání organizovaného zločinu. „Dostanu hlášku z centrály, je to krytý, všechno v klídku,“ ujišťoval je.
Byli oba trochu nervózní. Zastřelit Syna Božího, to se přece jen nedělá každý den. Svatá rodina se ukryla v chlévě farmáře Dopity na okraji Uhříněvsi. Santa Claus s Dědou Mrázem se přiblížili odzadu. Děda Mráz třímal glocka dvaadvacítku od kosovských Albánců, doplněného kolimátorem Vector Optics. Pažba ho studila, třebaže měl na rukou skvělé střelecké rukavice do chladného počasí od firmy Blackhawk, dárek od Santa Clause. Škvírou mezi prkny nahlížel Děda Mráz dovnitř.
„Kurva,“ řekl. „Nejsou tam sami.“
„Ukaž,“ odstrčil ho Santa a podíval se sám. „No jo, nějakej malíř, nebo co.“
„Já ho teda taky sejmu,“ navrhl Děda Mráz. Už to chtěl mít za sebou.
„No tak ho sejmi,“ řekl Santa, ale najednou bouchly oslepující a ohlušující granáty. Oba byli v tu chvíli mimo sebe a jako ve snách kolem sebe viděli chlapy z Urny. Kurva, kdo nás mohl shodit, že ta svině z kriminálky, táhlo jim hlavou. Ale pak se vzpamatovali a užasle se dívali, jak zásahová jednotka vleče ven chlapa v baretu s paletou v jedné a štětcem v druhé ruce.
„Seru na to, že seš Leonardo da Vinci! Maluješ nám tu dětský porno!“ řval velitel komanda.
Děda Mráz a Santa Claus se na sebe podívali.
„Dneska to balíme, že jo?“ řekli naráz.
Při tom zůstalo, takže to, co následovalo, byla fakt tichá noc, svatá noc.
|
K ledu má Nora nejednoznačný vztah. Už sebou několikrát sekla, prostě – uklouzla na terase. Tu máme dřevěnou a když namrzne, je třeba jít co noha nohu mine a toto umění zatím Noře uniká. Pro ni pohyb rovná se běhu trysku, skoku, ale rozhodně ne šourání. No a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. |
Je to něco mezi Hejkalem a Bílou paní. Jednou za čas, naposledy se to stalo dneska ráno, se Dudlajďák ozve. Nikdy jsem ho neviděl, jenom slyšel. Na deset, patnáct vteřin to dělá dudlajdudlajdudlaj. Zvuk je to docela silný – a zdroj neidentifikovatelný.
Není to alarm, ten ječí jinak, hlavně silněji. Myslel jsem, že by to mohlo souviset s anténou družicového příjmu. Tu jsme měli donedávna na komíně, přestože nemáme televizi, zbyla tu po bývalém nájemníkovi. Na podzim jsme nechali komín nabílit a pánové malíři anténu sundali. Dudlajďáka tím nezahubili. Když se ozval naposledy – tedy ne dnes, ale před tím naposledy, byl jsem zrovna v koupelně a zdálo se mi, že to zní zvenku. Ale odkud zvenku? Žádná trumpeta tam není.
Je to takové postěžování bez naděje na pozitivní odezvu. Těžko čekat, že mi nějaký čtenář napíše – jo, to znám, to jsme měli doma taky, je to pod osmnáctou střešní taškou v třetí řadě odspodu. Prostě, berte to tak, že si chci postěžovat: máme v baráku Dudlajďáka.
Postěžovat a taky trochu pochlubit.