Rozumný krok
Kdyby to bylo v jiné zemi a v jiné době a s jinými lidmi, pak by se možná snad dalo říct, že je dobré, když svinčík v celé zemi zamete jedna firma. Řeč jde o ekozakázce, tedy o napravení ekologických pochybení, nashromážděných za desítky let. Bohužel žijeme v téhle zemiu a v téhle době se všemi důsledky - a to, že vláda zarazila superzakázku je - snad - dobrý signál,. že se věci pophnou k lepšímu.
Případ s ekozakázkou mimoděk připomíná jiný projekt, když se před časem skupina kuliferdů rozhodla, že si vezme pod palec internet ve školách a pokusila se přesvědčit "rozhodující místa", že vše se musí řídit z jendoho místa, s jedním dodavatelem softwaru a hardwaru. Zarazila to tehdejší sociálnědemokratická ministryně školství Petra Buzková a budiž jí za to vysloven dík.
PSÍ PŘÍHODY: Smíšené pocity
K ledu má Nora nejednoznačný vztah. Už sebou několikrát sekla, prostě – uklouzla na terase. Tu máme dřevěnou a když namrzne, je třeba jít co noha nohu mine a toto umění zatím Noře uniká. Pro ni pohyb rovná se běhu trysku, skoku, ale rozhodně ne šourání. No a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.
Dále: zamrzlé jsou louže. Jedna je zamrzlá, Nora jde očichat sousední a ona je potvora taky zamrzlá. Nejspíš se domluvily, spikly. Naštěstí jsem tu já a patou led prorazím. Nora se může napít, ovšem voda je zvířená, bahnitá. To taky není dobré.
Ale ty střepy ledu, ty se dají chroupat. Zdá se, že z toho plyne stav blaženosti, vyvažující i to klouzání a padání a marné očichávání ledové plochy. Chroupání ledu, to je rozkoš!
Z toho mám zase pocity já. Ne smíšené. Jednoznačné. Kousnout do ledu... ani nepomyslit, ani nepsat!
JAK ŽIVOT JDE: Ozval se Dudlajďák
Je to něco mezi Hejkalem a Bílou paní. Jednou za čas, naposledy se to stalo dneska ráno, se Dudlajďák ozve. Nikdy jsem ho neviděl, jenom slyšel. Na deset, patnáct vteřin to dělá dudlajdudlajdudlaj. Zvuk je to docela silný – a zdroj neidentifikovatelný.
Není to alarm, ten ječí jinak, hlavně silněji. Myslel jsem, že by to mohlo souviset s anténou družicového příjmu. Tu jsme měli donedávna na komíně, přestože nemáme televizi, zbyla tu po bývalém nájemníkovi. Na podzim jsme nechali komín nabílit a pánové malíři anténu sundali. Dudlajďáka tím nezahubili. Když se ozval naposledy – tedy ne dnes, ale před tím naposledy, byl jsem zrovna v koupelně a zdálo se mi, že to zní zvenku. Ale odkud zvenku? Žádná trumpeta tam není.
Je to takové postěžování bez naděje na pozitivní odezvu. Těžko čekat, že mi nějaký čtenář napíše – jo, to znám, to jsme měli doma taky, je to pod osmnáctou střešní taškou v třetí řadě odspodu. Prostě, berte to tak, že si chci postěžovat: máme v baráku Dudlajďáka.
Postěžovat a taky trochu pochlubit.