 |
Nic nepřipomínalo protilidskou podstatu komunistického režimu než Berlínská zeď. Před půl stoletím ji začali stavět. Do té doby bylo možné více méně volně přejít z východního do západního Berlína. Hlavní město Hitlerovy říše bylo rozděleno mezi vítězné mocnosti a tři západní sektory vytvořily ostrov svobody v moři komunistického marasmu. Komunisté museli zviditelnit koncentrákovou podstatu režimu, jinak by se jim lidé rozutekli.
Je dobře připomenout, že hroucení režimu bylo zřejmé v okamžiku, kdy Berlínská zeď v listopadu 1989 padla. Než se to stalo, i Praha zažila invazi východních Němců, kteří se snažili dostat se na svobodu prostě přelezením zdi západoněmeckého velvyslanectví na Malé Straně. Dnešním mladým lidem to může připadat podivné až nepochopitelné, ale byla to skutečnost. A když zeď padla, bylo jasné, že režim končí.
Neměla žádnou strategickou sílu. Vojensky se nedala hájit. Jenže to byl symbol a v průběhu let jež postavení zdi následovala komunistický režim dal několikrát najevo, že je připraven jít do války, kdyby zeď byla narušená. I to je třeba připomenout některým lidem, kteří hodnotí tehdejší éru. Smrtící odhodlání režimu bylo doslova nekonečné. Rusko nikdy nešlo otevřeně tak daleko jako Mao, který nazýval atomovou bombou papírovým tygrem a štval do světové války. Bylo ale vždycky ve střehu a jeho ostražitost mu uhájila neporušenost absurdních hranic kopírujících demarkační čáru z roku 1945. Jakmile nový vládce Kremlu usoudil, že už to nestojí za to, zeď a spolu s ní režim padl.
Historici nad tím budou bádat i v dalších staletích. Pokud to bude ještě někoho zajímat.
|
Bude to brzy už druhý týden, kdy je Nora u nás a myslím, že mnoho důvodů ke stížnostem nemá. Ubytování obstojné, strava ucházející, zacházení v mezích normy. Postřehl jsme jen málo projevů nespokojenosti.
Jednu nelibost jsem zavinil já.
Na verandě máme dřevěné lehátko. Noru velmi zaujalo a pokoušela se na něj vylézt. Je malinká a nedokázala vyskočit. Naučil jsem ji, kam dát tlapku, aby se vytáhla nahoru a měl jsem radost, jak je šikovná, když s ejí to povedlo.
Menší radost z toho měla Ljuba. Bylo jasné, že má na lehátku přinejmenším podnájemníka. Musel jsem uznat, že jsem udělal pedagogicko-kynologickou chybu, ale co naděláte, když už je chyba pochybena?
Čímž se dostávám k té nespokojenost. Jakmile Nora ovládla lehátko, navykla si na něm lehat. Na lehátku se sklopeným opěradlem. No a pak přišla chvilka, kdy lehátko bylo volné, přišla Ljuba, sklopila opěradlo, aby si mohla lehnout v polosedě a když pak se Nora chtěla uvelebit, zjistila, že je opěradlo sklopené.
Byla velmi rozezlena! Snažila se zadkem opěradlo zase sklopit, útočila na něj tlapkami, aby lehátko přivedla do původního stavu a veškerou řečí těla dávala najevo nespokojenost.
Co to má znamenat? Co je to za novoty? Tohle tady NIKDY nebejvalo!
