V této souvislosti je úsměvné, že vnitro dává dohromady materiál o zákazu KSČM. Ta je teď ohrožovaná zleva, ze strany „autentických komunistů“, kteří jsou navíc podporováni stávajícími potentáty stávající parlamentní komunistické strany. Ono to má logiku.
Dokud se komunisté báli, že na ně padne postih za čtyřicet let trvající rdoušení země, chovali se velice opatrně. Demokracie rýsuje lajny, za něž neradno chodit a komunisté si dávali náramný pozor, aby nepřešlápli. Což samozřejmě vytvořilo prostor pro formace, které si tyhle starosti dělat nemusí, protože v parlamentu nejsou a tudíž jim v podstatě o nic nejde a mohou ztratit „leda své okovy“. Krom toho jde těmto formacím do ruky, že už dnešní třicátníci, pětatřicátníci nemají ponětí, co to bolševismus byl, protože od nějakého pětaosmdesátého ten řemen byl vymačkaný a byla to etapa hroucení systému, třeba že se dál mlátili a zavírali lidé.
Jak si ta levicová ústavní většina bude počínat?
Posadí prezidenta na Hrad, tak zní předpověď. Jenže prezident se bude střídat v roce třináct a parlamentní volby budou o rok později. Ona ta zpráva STEMu je v tomto smyslu dobrá zpráva. Ta samorozpustnost vlády a samolikvidace koalice by znamenala cestu jaksi do pryč. Za ODS by sedělo ve sněmovně šestačtyřicet maníků a manic, proboha! Kolik ze stávajících poslanců má hypotéku?
Tentokrát vedla trasa přes řeku Sázavu. Itinerář nás zavedl k vrbě, na ní seděl vodník. Děti nalezly vzkaz, že se mají obrátit na hodného pána ve žlutém domku a ten že naši výpravu převeze na druhou stranu. Vzkaz nalezen, hodný pán osloven, výprava převezena a domluveno, že zpátky se budeme vracet tak za hodinu, hodinu a půl.
“Zakřičte a já pro vás přijedu,.“ loučil se hodný pán a jeho dva pejskové, nadšeni akci, zatím běhali po louce u řeky.
Poklad nalezen, vraceli jsme se. Za řekou jsme viděli louku. Bez pejsků. Dům. Měl zavřené dveře.
“Pane převozníku!“ volaly děti. Dospělí volali. Všichni jsme volali. Řvali jsme. Lidé i na vzdálených kopcích se udiveně ohlíželi. Žádná odezva.
Voda vypadala velmi studená a BYLA velmi špinavá. Ona ta Sázava není zas tak úzký tok. Lodička (převážel nás natřikrát) byla na svém místě, připoutaná řetězem. Je na něm zámeček? To nebylo na tu dálku vidět. Mobil. Nevzali jsme si číslo. Nechtěli jsme rudolfinskou atmosféru narušit. Takže povolán „přítel na telefonu“, aby přijel, vyburcoval převozníka a přiměl ho k akci.
No, konec dobrý, všechno dobré. Hodný pán se najednou objevil na zápraží a kráčel k loďce provázen pejsky. Na našem břehu nastalo intenzivní zklidňování dětí.
“Ten pán není hluchej ožralej idiot,“ zněla instrukce. „To je hodný pán a NENÍ převozník a NEMUSÍ to dělat a když to UDĚLÁ, pak jen z ryzí dobroty srdce...“ a tak dál.
Zkrátka, přišel, přivesloval, převezl.
Loučili jsme se s ním a děkovali hlasivkami poněkud ochraptělými.
“Málo jste křičeli,“ řekl trochu vyčítavě, pískl na psy a vrátil se do svého domečku, zpovzdálí střeženého vodníkem na vrbě.