Ne snad, že by bylo cokoli špatného na myšlence rychlodráhy do Mnichova. To Mnichova jezdí vysokorychlostní vlaky TGV Duplex. Kdyby z Prahy jezdil vysokorychlostní vlak do Mnichova, znamenalo by to, že se zapojíme do sítě vysokorychlostních vlaků v Evropě. Účast na takové síti je známka příslušnosti k první civilizační lize. V zemi, kde se rozkrade polovina prostředků určených na státní investice si můžeme o něčem takovém nechat jenom zdát. Zatímco zelení aktivisté brání dokončení rozpracovaných dálnic, neprojevují žádný viditelný zájem o rozvoj vysokorychlostní železnice.
Takže Bártův nápad o vysokorychlostní železnici do Mnichova na základě dosavadní zkušenosti máme právo řadit do kategorie pohádek na dobrou noc.
Uvidíme, jestli zítra přijde s něčím věrohodnějším.
Za všechno může Parkanová
Sněmovní branný a bezpečnostní výbor vyzval bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou, aby odstoupila z veřejných funkcí. Před výborem vypovídal vyhozený ředitel Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík. Agenda jeho výpovědi byla rozsáhlá. Zahrnovala všechny významné nákupy pro armádu, Gripeny počínaje a Pandury konče, tedy akvizicemi, nad kterými rozum zůstával stát a poplatník hradil. Dobrá, může za vše Parkanová. A co dál?
OK, ale jak se tam dostat?
Co následuje, má dvě verze.
Moje verze: Z místa, kde jsme méně legálně parkovali, bylo to více legální parkoviště vidět. Dokonce tam vedla jakási ulička. Pravda, úzká a na jedné straně vroubená kontejnery na tříděný odpad.
Ljuba pravila:
"Třeba by se tam dalo projet."
Já pravil: "Můžeme to zkusit."
Šel jsem tedy tou uličkou a ukazoval. Ljuba se zanořovala hlouběji a hlouběji. Pak bylo třeba sklopit zrcádka a nakonec chyběl centimetr. Ano, být ten poslední konťas o cenťák hubenější, projeli bychom.
Nebyl.
Navíc, kde se vzali, tu se vzali, z obou stran se vynořili Taliáni na skútrech a opravdu nepěkně křičeli. Ljuba musela couvat a to šlo bez zrcátek hodně svízelně, zvláště pak proto, že jí za zadkem stál skútr osedlaný ječícím Taliánem.
Nevím, co si v té chvíli myslela.
Vím ale, co si stoprocentně nemyslela: "Chvála bohu, že mám tak chytrého a důvtipného manžela, který si vždycky ví rady!"
Ljubina verze:
"Miláčku, všechno připravím a zabalím, jenom vytiskni itinerář a připrav Adélu." Pracovala jsem do poslední chvíle, takže když jsme ráno sedli do vozu, zjistila jsem, že jakýs takýs itinerář máme vytištěn, ale že Adéla neakceptuje evropskou mapu. Autíčko na displeji jelo kolem dálnice, kousek od dálnice, v polích, zkrátka - mimo trasu, na které jsme se nacházeli. Co budeme dělat v tom Terstu, říkala jsem si. Bydlíme tam někde ve starém městě a bez navigace to těžko najdem. Navíc budem utahaný jako koně. Vše se stalo, až na to, že se Adéla na poslední chvíli vzpamatovala a jakž takž nás navigovala k postýlkám. Po peripetiích, které Ondřej popsal, jsem už mírně vynervovaná poslala svého milovaného chotě, ať prohlédne uličku, kterou bychom se SNAD mohli dostat k vysněnému cíli. Muž odešel, vrátil se a pravil spolehlivým hlasem:
"V pohodě, to projedeš."
Svého muže miluji a naprosto mu důvěřuji. Takže jsem nezaváhala ani vteřinu a vjela do uličky, která se stále a stále zužovala. Otrava, už budu muset sklopit zrcátka, jinak to neprojedu. Ty kontejnery po levé straně se čím dál tím víc zužují, ale hlavně se neotřít o tu zeď vpravo! Můj milovaný muž jde přede mnou a kýve, ať jedu dál. K poslednímu kontejneru jsem dojela na dotyk z obou stran. Tak snad ten krám odtáhne, ne? Aspoň kousek. Chybí jeden centimetr. To přece nevzdám! V ten okamžik přijeli z obou stran italští občané se skútry. Můj muž ten kontejner neodtáhl, nonšalantně kývl rukou, ať si tu uličku zase vycouvám a spiklenecky mrkal na italské skútristy: to víte, ženská! A já ho nezabila.
San Giusto v noci