 |
Třetí nejvyšší schodek v novodobých dějinách, taková je charakteristika nového rozpočtu schváleného dolní sněmovnou přes sedmihodinový zdržovací maraton opozice. Schodek tedy činí 4,6 procenta HDP, kdyby nedošlo k úsporám, dosáhl by 6,3 procent. Zvyšte daně, to je recept opozice.
To, co se dělo ve sněmovně, je předobraz toho, co se bude dít v příštím období. Opozice, tedy sociální demokracie, protože komunisté jsou nyní odsouzeni k roli statistů do počtu, bude využívat především své většiny v horní sněmovně, aby schvalování vládních předloh zdržela. Škrty budou bolet a bolest je dobrá munice pro opoziční kanóny. Musel by se stát zázrak v podobě zásadního hospodářského oživení, aby současná vládní sestava měla šanci na vítězství v příštím volebním období. Jde o to, že rozpočet je natolik zatížen výdaji ze zákona, že bude nutno zákony měnit, jinak poroste, i kdyby k hospodářskému růstu došlo. Stručně řečeno, trvale žijeme nad poměry. Podle receptu sociální demokracie vede cesta k ozdravení přes zvyšování daní. Těm, kdo daně neplatí vůbec anebo mají jistotu, že by se jich zvýšení přímo netýkalo, vnímají ten nápad sympaticky.
Nicméně, obecně vzato je na tom všem jedno sympatické. Je odedávna úlohou parlamentu dohadovat se o daních. Kvůli tomu parlamenty vznikly. Naše zákonodárné sbory se po léta zabývaly spíš procedurálními otázkami než podstatnými tématy. Ano, to co se nyní v parlamentu dělo, je ta skutečná a správná práce parlamentu. Volič rozhodně, který koncept je mu bližší a který koncept podpoří. Politik má za úkol voliče o správnosti jím zastávaného konceptu přesvědčit, vysvětlit mu o co jde a reálně ukázat perspektivy.
Tak by to mělo být, netřeba dodávat, že k takto ideálnímu stavu máme daleko. Ale optimisticky vzato, velmi trnitými a klikatými cestami se blížíme.
|
Před naší garáží na Mrázovce je betonový nájezd. Ten jsem betonoval před třiceti lety já. Jsou v něm otištěné ťapičky naší kočky Matyldy. Ta už dlouho chytá andělské myši na obláčcích, ťapičky po ní zůstaly. A mají šanci vydržet. Ne tak dlouho, jako vydržely stopičky naší metrové pramáti v Laetoli v Tanzanii, nedaleko Olduvaiské rokle. Ty tam vydržely tři a půl milionů let. Vzpomněl jsem si na ně včera, když jsem stál nad čerstvě vylitou betonovou záplatou v naší ulici. Jsou v ní pejskovské ťapičky. Ne, neudělala je naše Iris! Ta je velmi opatrná a drží se na chodníku a podezřelým útvarům na vozovce se vyhýbá.
Ťapičky lze spatřit v kteroukoli denní nebo noční dobu, až do chvíle, kdy přijedou asfaltéři a překryjí je černým kobercem. Pak zmizí, ale já a několik dalších pamětníků budeme vědět, že tam jsou, jako památka, jako podpis nezbedného pejska.
Tolik poezie. Něco prózy: záplata se tam dělá proto, že se na tom místě (a mnoha dalších místech) vozovka propadla. Takže ji vyřízli, vykopali, díru zavezli štěrkem, teď zalili betonem a na to přijde ten asfalt. Nicméně zůstala tam ještě jiná stopa. Z toho řezu je patrné, že dávní stavitelé té vozovky nalili asfalt rovnou na hlínu, v tloušťce 5 cm. Není divu, že se vozovka propadá všude tam, kde byl nějaký výkop.
Taky stopa po pralidech, stopa po zvířatech.