Tanec kolem procesu rozjitřuje už beztak napjatou atmosféru. Kořenů problému se nedotýká. Znemožňuje to jediné, co má smysl, totiž věcný a rozmyslný přístup. Zástupce hradního kancléře Petr Hájek jako obvykle přeháněl, když se v souvislosti s procesem zmínil o procesech z padesátých let. Nicméně i jeho slova je třeba posuzovat s chladnou hlavou. Hájek totiž hodnotil přenosy veřejnoprávní televize z procesu.
Pokud bychom si přáli věcnou atmosféru, pak bychom soudu měli umožnit klidnou práci bez nátlaku. Zájmu bulvárního tisku se zamezit nedá. Je ovšem krajně politováníhodné, že se ke smečce přidá nejsilnější médium. Vyšlo vstříc senzacechtivé veřejnosti. Je teď snadné si představit, co by se stalo, kdyby u nás byl zachován trest smrti a věšelo by se veřejně: ČT by v souladu s touto vizí přenášela exekuci v přímém přenosu.
Při jednom ze zastavení, v pořadí sedmém, pokud počítáme Barabiznu tak osmém, se děti držely za ruce a obcházely opuštěný domeček a šeptaly: "Kelly, jdeme si pro poklad". No a Dominka viděla, že se dveře domku pootevírají.
"Jak to, že se otevíraly?" Pak zase: "Proč se pootevíraly?" Nebo: "Kdo je otevíral?"
Také to jsou otázky.
Dveře byly zamčené na petlici a neotevřely se ani o milimetr.
Takže, jak to, že se pootevíraly?
Protože uvnitř se schovával Kelly, to je přece jasné.