 |
Vláda měla rozhodnout, zdali Národní banka půjčí tunu zlata na výrobu zlaté kapky pro Expo 2010 v Číně. Rozhodovat nemusí, z nápadu sešlo, aspoň že tak. Tuna zlata je 80 zlatých cihel a vyrobila by se z ní krychle ani ne 40 krát 40 krát 40 centimetrů. Taková malá krychlička.
Když se štěpila republika a s ní se štěpila i koruna, dostal jsem se coby novinář i do trezoru Národní banky a viděl jsem tam, jak je veliká miliarda korun. V bankovkách. Byla to vcelku malá paleta, nejspíš by se mi vešla do kufru auta. Zlatou cihličku jsem držel v ruce na jakési kriminalistické výstavě už před lety: půjčovali ji lidem do ruky a ten člověk co ji měl na starosti ji jednou rukou vpouštěl lidem do dlaně a druhou rukou dělal záchranu: málokdo čekal, že je ta maličká cihlička tak pekelně těžká.
Nápad tedy padl a zlato zůstane v bance. Je to dobře, nebo to není dobře? Udělat zlatou kapku z tuny zlata je skvělý nápad. Kdybych byl pekelně bohatý docela rád bych to zlato půjčil. Což není případ naší Národní banky. Není pekelně bohatá a navíc jí zlato nepatří, je jaksi státní a asi neleží v trezoru proto, aby se z něho dělala atrakce na výstavách.
Závěrem ještě jedna informace, čerpám z rozhlasové relace o zlatém pokladu republiky, z listopadu roku 2005. V relaci se závěrem říká:
Ještě si pojďme připomenout, jak to bylo s naším zlatým pokladem při rozpadu federace? Odpověď má pro nás přichystanou odborník Bohumil Studýnka.
Bohumil Studýnka: V roce 1992 při rozdělení československé federace měla tehdejší Centrální banka, státní banka Československá zhruba 102 tun zlata. Fyzicky v republice. Rozdělila se Slovenskem. Pak se zlatem hospodařila a k dnešnímu dni si ponechala 400 tisíc trojských uncí zlata. Trojská unce je 31,1 gramů. Dělá to něco kolem 13,5 tuny.
Takže i kdyby to bylo půl napůl, hospodařila tak, že to budí podezření, že zlato je těkavá látka. Dobře že ta tuna zůstala v zemi. Třeba by cestou vytěkala rychleji, než těká u nás.
|
JAK ŽIVOT JDE: Kytička k svátku
Je to dokázáno, ženy mají opravdu radost z kytičky. Naposledy jsem se o tom přesvědčil včera, dal jsem Ljubě kytičku a ona opravdu měla radost. Že je svátek žen jsem se dozvěděl z rádia. Měli tam kolem toho povídání a taky volali posluchači. Jedna paní říkala, že má kytičky ráda, ale nemá ráda MDŽ. Že dává přednost tomu, když jí někdo dá kytičku spontánně, neorganizovaně, jaksi sám od sebe.
"To jistě máte pravdu," řekla jí na to redaktorka. "A kdy naposled jste dostala kytičku takhle spontánně, neorganizovaně, že vám ji někdo dal sám od sebe?"
"No," řekla ta paní posluchačka, "já si je kupuju sama."
Kdepak se ta příchylnost ke kytičkám v ženách bere? Je to dáno geneticky nebo výchovou? Opravdu proti kytičkám nic nemám, ale asi by mě to spíš uvedlo do rozpaků, kdyby mi někdo dal fialky v kořenáči, jako jsem je dal včera Ljubě.
Třeba to někdo ví, třeba neví a začne se tím zabývat a bude bádat a dostane na to grant.
Za ten grant by se dala nakoupit spousta kytiček, které by udělaly ženám radost, třeba by se dostalo i na tu paní, která si kytičky kupuje sama.