 |
Václav Havel netouží po odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka, nicméně jeho postoj k věci samé není jasný. Aktivista Stanislav Penc sepsal petici, v níž požaduje Žáčkovo odvolání. Havlovým podpisem se oháněl, ten ale na petici není a Havel sám připsal poznámku k petici, že se do personálních věcí neplete, ale že se mu nelíbí praktiky ústavu.
Všechno to vzniklo tak, že zmíněný ústav publikoval publikaci, v níž zopakoval dávno známý fakt, že výtvarník Jožka Skalník donášel komunistické státní policii. To se o něm ví dvacet let. Pencova petice má pro Skalníka ten efekt, že se o tom teď všude píše horem dolem, zatímco před peticí se na to dávno zapomnělo a publikaci ústavu by sotva četlo tolik lidí, jako si přečetlo všechny ty články v tisku a na webu.
Petičníci nezpochybňují fakt, že Skalník donášel, ale to, že to ústav publikuje a že nepožádal Skalníka o vyjádření. Že bere dokumenty StB jako hlavní zdroj informace a nebere v úvahu to, co lidé evidovaní ve zmíněných dokumentech o svém případu říkají.
Není pochyb o tom, že StB používala hnusných metod. V mé rodině jsme měli člověka, který byl zavřený 8 let na základě vykonstruovaného procesu. Byl to lékař a ve vězení nafackoval bachařce, která ho včas nezavolala k porodu a žena zemřela. Dostal dva roky navíc. Umřel ještě před revolucí... a kdosi mi pak vítězně hlásil, že jeho jméno našel v Cibulkových seznamech. Ano, k poblití.
Jenže celý ten režim byl k poblití a vyděračské metody využíval doslova na každého, i na členy své vlastní strany. Každý byl pod nějakým tlakem a k poblití mi připadají dnešní výlevy mudrlantů typu pana Stoniše, který píše ironické poznámky o tom, že "národ nevystoupil proti režimu, protože se to nesmělo". Žili jsme v koncentráku. Ano, je třeba zkoumat individuální postoje, individuální odpovědnosti. Není ovšem divu, že pozornost přitahují jasně rozeznatelné kroky, jako je vázací akt StB a vstup do komunistické strany. Někdo se v minulém režimu choval tak, jiný onak, někdo víc statečně, a Václav Havel mezi ty lidi bezesporu patří, jiný méně statečně a jiný zase vysloveně svinsky. Jenže k poblití by byl i dvojí metr, že tedy budeme uctivě chodit po špičkách kolem pana Skalníka a pak budeme vykládat o "nahrbeném národu", který se podvolil diktátu. Odtud ona teze, že vinu nese obyvatelstvo, protože si komunismus nechalo líbit.
Tato teze je vůbec nejvíc k poblití a vede k toleranci ke komunismu, který se oklepal, žije a tato strana vedená za jednu ručičku sociálními demokraty a za druhou ručičku lidovci se vrací na výsluní moci.
|
JAK ŽIVOT JDE: Řevy v lese
Hlasy byly zřejmě dva a po chvilce jsem usoudil, že patří tetřevům. Nemám pro to špetku důkazů - neviděl jsem zdroj, jen si to tak myslím.
I malý kšeft je lepší než velká lopata.
Včera odpoledne jsem s naší Iriskou berlil po lese. Ty řevy, o kterých píši v titulku, se ozývyla z nedalekého mlází. Iris předstírala, že nic neslyší. U ní se to těžko odhaduje, co skutečně neslyší, a neslyší toho hodně, je to přece jen starší dáma, a co předstírá že neslyší - to už před dvěma lety jsme spolu nejen slyšeli, ale i viděli bekajícího srnce, a to byl panečku nějaký řev a srnec byl nějaký zjev, a Irda dělala "já nic, já tu jenom jdu po cestě a hledím si svého".
No a taky myslím na to, jak jsem pořád městský člověk, třebaže jsme tady ve Zvoli začali zdárně už pátý rok života. Jenže to bych se tu musel narodit a můj tatínek a dědeček by se tu museli narodit a s nimi bych chodil po lese a když bychom zaslechli řevy z křoví, řekli by mi - slyšíš, to jsou tetřevi. Protože by to věděli od svých tatínků a dědečků.
Takhle si mohu jenom myslet, že to byli tetřevi a jak praví klasik (jistý pan Eman Pečenka), mysliti si, znamená prd věděti.
Což je krásné úsloví.
Mimochodem, onehdy mi jeden čtenář poslal milý mail a na konci psal o svém životě a útrapách a uzavřel optimistiky:
Budu se muset ujmout roli dědečka a vnučce tuto moudrost předst, když už můj dědeček je dávno pryč, aby mi předal moudrost tetřeví.